Do zničených oblastí Filipín se i rok po tajfunu Haiyan vrací život jen pomalu
Tisíce mrtvých a pohřešovaných, miliony dalších, co musely opustit domovy. Následky tajfunu Haiyan jsou viditelné i dnes, rok po této přírodní katastrofě, která decimovala Filipíny. Přesto se do zničených oblastí vrací život. Pomoc, hlavně ze zahraničí, se soustředí i na děti, aby dokázaly zapomenout na prožité hrůzy a měly před sebou lepší budoucnost.
Paní učitelka přichází a děti ji vítají. Navzájem si pak popřejí dobrý den. Čtyřletí kluci i holky jsou čistě oblečení, kluci mají kalhoty a bílou košili, dívky zase sukni či šaty. O chvíli později už se učí, jak se anglicky vyslovuje a píše číslovka „jedna-one" a pak počítají do deseti.
Je jasné, že upoutat pozornost takhle malých dětí není jednoduché, některé se začnou pošťuchovat, jiné se zase houpají na bílých plastových židlích s nápisem „ChildFund", tedy se jménem kanadské humanitární organizace, která v části obce Palo, zvané San Joachin, denní centrum pro předškoláky znovu vybudovala.
„Jsem velmi šťastná, že tu mám zcela novou místnost i s kompletním vybavením. Je tu tabule, kabinet na hračky, i když tam zatím žádné nejsou, otevřeno totiž máme pouhých pár dnů. Třicet dětí, které sem chodí, má i novou umývárnu, židle, stoly, psací potřeby, je to prostě neuvěřitelné, zvlášť když stojíte venku a spatříte stále viditelné následky tajfunu, ať už jde o zničené budovy, z nichž stojí jen části obvodových zdí nebo o všudypřítomné pahýly stromů", představuje novotou zářící přízemní budovou paní učitelka Josefina Taneola.
Spokojení jsou tak i rodiče, z nichž někteří si dění ve školce nenechávají ujít a okny zvědavě nakukují dovnitř.
„Jsem rád, že sem moje dítě opět může chodit, že tahle budova opět stojí a chlapec si tak může hrát a učit se s ostatními. Ale samozřejmě to není úplně stoprocentní, chybí třeba větráky, takže uvnitř je někdy hodně horko a dusno", říká pan Aguillol.
„Život se do naší obce rok po tajfunu vrací pomalu, díky Bohu ale mám už novou rybářskou loď, o kterou jsem vloni přišel, a mohu zase vydělávat nějaké peníze a živit rodinu", dodává otec malého Stevena Paula. A podobně to vnímají i ostatní rodiče.
„Je skvělé, že si mají kde hrát, navíc v tak úžasném a čistém prostředí, které ani doma nemají. Podobně jako ostatní se stále tísníme v chatrči sbité z beden a kusů plechu. Proto se sem každý den tolik těší", svěřuje se matka malého Jovana. Přiznává ale, že na prožité hrůzy její syn jen těžko zapomíná.
„Ve školce je hrozně spokojený, ale přesto když prší nebo vane silný vítr, začne se třást, někdy se i rozpláče, má prostě pořád strach", dodává.
Navíc jeho desetiletý bratr je pohřbený jen kousek od školky, v hromadném hrobě, spolu s tisícovkou dalších obětí přírodní katastrofy. Rodiče mu na kříž pověsili obrázek populární dětské postavy a dolů, mezi květiny položili jeho oblíbenou hračku, auto-sanitku.
Nikdo na tomto světě už mu ale nepomůže, o to více se různé nevládní organizace snaží navrátit úsměvy do tváří těm, co přežili. Třeba i pořádáním různých soutěží včetně pěveckých. A právě čtyřletý Jovan si v jedné z nich vyzpíval druhé místo.
Paní učitelka s dětmi připravuje i vánoční besídku a Jovan bude jedním z hlavních účinkujících. Právě na Vánoce se hodně těší, budou totiž první, které od řádění tajfunu budou slavit společně s dětmi i jejich rodiči. A kromě vystoupení čeká na kluky i holky ze San Joachinu překvapení.
„Chci jim všem dát nějaké dárky, sladkosti a hračky, ale musím ještě sehnat sponzory. Snad to nebude problém. A neřekla jsem to ani rodičům, takže překvapení to bude i pro ně".
