Tibet navždy zůstane naší součástí, vzkazuje Čína v den výročí
Čína odmítá větší autonomii Tibetu, kterou požaduje Dalajláma. Čína v den 51. výročí povstání Tibeťanů vzkazuje, že se této himalájské oblasti nikdy nevzdá. Zároveň chce do jejího rozvoje v příštích letech investovat v přepočtu téměř 300 miliard korun. Sami Tibeťané se ale ve vlastní zemi považují za druhořadé občany.
Na prudkém svahu leží asi padesátiletá žena, o kus dál dva muži a několik desítek metrů od nich další. Padají na zem a modlí se, přesně v duchu tibetských tradic.
Poté pokračují dál, vzhůru k vrcholu téměř šestitisícové hory, za kterou se nachází posvátné jezero Nam Tso.
"Žijeme tu jen přes léto, v zimě se stahujeme dolů, je tu krutá zima. Je nás ale méně a méně, hlavně podél trati se stále staví, zabírají naší půdu. Sice slibují peníze, co ovšem vím, málokdo je skutečně dostal," říká Marty.
Je nomád, putuje za obživou spolu se svým dobytkem, několika jaky a ovcemi. Když slyší, že to čínská vláda dělá, jak říká, pro jejich dobro, navíc že prý dobytek spásá příliš mnoho trávy a tím dochází k erozi, nechápe.
Kláštery pod kontrolou
Dole v údolí, kudy vede i nejvyšší železnice na světě spojující Čínu s Tibetem, se stále ještě pasou jaci, symbol "střechy světa". Před deseti lety jich ovšem bylo několikanásobně víc. Stany také vystřídaly kamenné domy čínských obchodníků, na úpatí hor přesto zůstalo několik funkčních klášterů.
"Rodiče chtěli, abych se stal mnichem. Bylo to nejlepší rozhodnutí, jsem takhle členem mnohem větší rodiny. Pravdou ale je, že má matka, otec a sourozenci museli odejít, pozabíjeli všechen dobytek a přemístili se do města. Bydlí teď v nových domech, které vypadají jako ty naše, ovšem už to není ono. A taky jim úřady nezaplatily slíbené odškodné," popisuje mi situaci mladý mnich.
Právě kláštery kontrolují Číňané nejvíce. A určují, kdo bude v jejich čele. Na druhou stranu argumentují třeba tím, že tibetské děti mají snadnější přístup do škol.
Omezený přístup ke vzdělání
Už ale nedodávají, že na vysoké školy se dostane jen ten, kdo umí plynně čínsky, šanci na získání kvalifikovaných míst tak Tibeťané moc nemají. Navíc ani získání základního vzdělání není levnou záležitostí.
"Dceři je šest let, příští rok má jít do první třídy. Na to, aby ale mohla absolvovat všechny třídy, musím našetřit dvacet tisíc juanů (necelých 60.000 korun)," stěžuje si pětadvacetiletá Kesang.
Peking ale argumentuje, že Tibet se za uplynulých 50 let zcela změnil a modernizoval. V tom má zcela jistě pravdu, pro samotné Tibeťany ovšem není tento materialistický pohled tím rozhodujícím.
