Na Jonpchjong se dva měsíce po bombardování pomalu vracejí obyvatelé

Ulice na Jonpchjongu dva měsíce po bombardováníFoto: Robert Mikoláš

Před dvěma měsíci bombardovali severokorejské jednotky jihokorejský ostrov Jonpchjong. Při útoku zahynuli 4 lidé, z toho dva civilisté. Dalších 19 osob bylo zraněno. Obyvatelé Jonpchjongu nacházejícího se na sporné námořní hranici byli následně evakuováni a z celkového počtu 1800 jich na ostrově dnes žije pouhých 300. Exkluzivní reportáž na Jonpchjongu natočil východoasijský zpravodaj ČRo Robert Mikoláš.

Halou se rozléhá výzva k nástupu, loď na Jonpchjong za chvíli odplouvá. Jízdenky ale kontrolují i policisté, loď totiž míří na spornou námořní hranici mezi Severní a Jižní Koreou, kterou navíc Pchjongjang neuznává. 

„Zjišťují, zda jsem novinář, chtějí zapsat číslo pasu, telefon a kdy se vrátím. Vše bez problémů a za chvíli už kráčím po můstku přímo na loď,“ popisuje zpravodaj. 

Vojáci, dělníci, obyvatelé Jonpchjongu. Složení cestujících je každý den stejné. Dva měsíce po bombardování však nechybí ani různí humanitární pracovníci. 

Po více než dvou hodinách doráží loď na místo. Lidem z lodi pomáhají policisté, na molu také čeká pár mužů a žen na příbuzné. A samozřejmě vojáci. Salutují veliteli a za chvíli asi deset z nich nasedá do člunů, které je odvážejí k plavidlům patrolujícím na otevřeném moři. Další kráčejí k přistaveným džípům a odjíždí. Hemžení v přístavu pozorně sleduje stráž na nedaleké věži. 

„Přijela jsem z Inčonu zkontrolovat dům, za chvíli se zase vracím. Navíc mi neteče voda, takže jsem si jí musela přivézt s sebou,“ ukazuje plné plastové kanystry 80letá Čong Sun-son. Ještě ale prý musí navštívit kamarádku, která bydlí v jednom z provizorních domků postavených v areálu místní školy. 

Řada domů zůstala po bombardování severokorejskými jednotkami v troskách. Ostrv Jonpchjong, Jižní KoreaFoto: Robert Mikoláš

„Volali, mami, je to strašné, musíme pryč odtud. Společně jsme se pak schovali do krytu, kde jsme strávili jeden den. Byl neuvěřitelně dlouhý. Navíc nikdo netušil, jakou spoušť Severokorejci napáchají,“ líčí hrůzné okamžiky 70letá paní Če Do-hwa. Sama přišla o dům i veškerý majetek a je nyní odkázaná na pomoc druhých. 

O kousek dál stojí radnice Jonpchjongu, kde se v současnosti nachází nejvíce lidí. Úředníci každému rozdávají krabici od Červeného kříže. „Je tam sůl, mouka, olej, prostě všechno, co potřebujeme na vaření. Jedna rodina má nárok vždy na jeden balík,“ vysvětluje 50letý Pak Sung-i. 

Většina obyvatel však uprchla a je ubytována v evakuačních centrech na pevnině. V obci, kde normálně žije na 1800 obyvatel, je tak téměř mrtvo. 

Prázdné jsou školy, školky i dva kostely. Těch pár desítek mužů a žen, kteří zde zůstali, pak žije jen z našetřených peněz. 

„Dříve tu bývalo hodně lidí, o zákazníky jsem neměl nouzi. Počítač má doma většina, a tak se u mne dveře netrhly. Teď nechodí nikdo,“ stěžuje si Pak Sung-i a smutně ukazuje pár zaprášených počítačů. Přesto měl štěstí, granáty onoho osudného dne dopadly jen o několik metrů dál. 

Kryty jsou na každém kroku 

Mezitím po silnici projíždí armádní vozidlo, ostrov je doslova prošpikován vojenskými bunkry a pozorovatelnami. Severní Korea je vzdálená pouhých 12 km. 

„Nemůžete s nikým mluvit, musíte nejprve požádat o povolení. Naše základní vojenská služba trvá dva roky a po celou dobu jsme tady, střídáme se tedy každých 24 měsíců,“ sděluje stráž u vstupní brány. 

Ostrov je prošpikován vojenskými objektyFoto: Robert Mikoláš

Kryty jsou doslova na každém kroku a na rozdíl od armádních objektů jsou volně přístupné. „Je jich tu hodně a do každého se vejde až 50 lidí. Některé jsou mezi domy, jiné v okolních svazích, své vlastní mají i školy,“ ukazuje Pak Sung-i. Vydržet v nich prý lze celý týden. 

Místní ale doufají, že tak dlouho se v nich nikdy nebudou muset ukrývat a že se vše zase vrátí do starých kolejí, přestože nepřítel je na dohled. „Myslím si, že se všichni vrátí. Žijí tu přeci celý život, před desítkami let se na ostrově usadili jejich předci. Určitě je to pouze dočasné,“ věří Pak Sung-i.