Novému Zélandu chybí sperma. Experti povolali 'Spermana' a doufají v pomoc ze zámoří
Přísná legislativa na jedné straně, bobtnající pořadníky žadatelek na druhé. Výsledek? Zásoby spermobank na Novém Zélandu rychle vysychají a čekací lhůty se protahují až na dva roky. Tamní odborníci tlačí na vládu, jenže změnit zákon je běh na dlouhou trať. Prozatím do boje povolali aspoň výmluvnou reklamní kampaň.
„Potřebujeme hrdiny! Splňte sny rodině v nouzi. Staňte se dárcem spermatu!“ Pod nepřehlédnutelným apelem strhávají mužské ruce košili, aby odhalily zkosený žlutý trojúhelník v rudém rámu – pozadí, na kterém jasně vynikne do „eska“ stočená spermie.
Odkaz na ikonický symbol komiksového Supermana je evidentní. Ovšem tentokrát nemá roli spásného hrdiny sehrát mimozemská bytost, ale obyčejný novozélandský muž. Respektive muži. A čím víc jich bude, tím lépe pro Nový Zéland.
Bez štítu anonymity
Nebo alespoň pro jeho bezdětné ženy, které touží stát se matkami a hledají pomoc u odborníka, protože přirozenou cestou počít nemohou. Dnes jsou totiž jejich vyhlídky chmurné. Žadatelek v posledním desetiletí citelně přibylo, zato u dárců spermatu je trend zcela opačný.
Průměrné matce bylo vloni 30 let. Ženy často neví, že mají sníženou plodnost, varuje gynekolog
Číst článek
Příčinou je legislativní úprava, která už 12 let zakazuje anonymní dárcovství, aby se každé dítě, jakmile dosáhne plnoletosti, mohlo seznámit s identitou svého biologického otce – a muž s takovou možností musí předem souhlasit. Zákon také vylučuje finanční odměnu pro dárce, kterým jsou propláceny pouze provozní náklady, jako například cestu na kliniku.
„Je to nesmírně obtížná situace. Najít dárce je výzva a těžké je to také pro ženy, které jsou psychologicky i biologicky připravené založit rodinu, ale nemohou,“ konstatovala pro The Guardian odbornice na asistované početí Mary Birdsallová.
Měsíc? Spíše století
Doktorka Birdsallová působí na klinice Fertility Associates, největším specializovaném pracovišti v zemi. Její slova dokazují čísla. Stávající zásoby spermobank by nyní pokryly potřeby přibližně 80 rodin, jenže skutečný počet žadatelů je čtyřikrát větší, vysvětluje ředitel zařízení John Peek. Čekací lhůty se tak protahují až na dva roky.
To přidává další břímě na ramena už tak vysílených žen. „Pro ženu, které tikají biologické hodiny, je každý další měsíc jako století. I šest měsíců může rozhodnout o tom, jestli bude mít kdy dítě,“ upozorňuje poradkyně Fiona McDonaldová z kliniky Repromed.
Počet neplodných párů v České republice roste. Na vině jsou více muži
Číst článek
Roztáčí se tak kola takzvaného rerodukčního turismu. Stále více žadatelek na vyčerpávající čekání rezignuje a cestuje za umělým oplodněním do zahraničních zemí, kde jsou zákony mírnější. Oblíbené jsou například Spojené státy, jejichž anonymní, placení dárci zásobují tamní zařízení více než dostatečně.
Jenže cesty za otěhotněním nejsou nijak levné a ne každý si je může dovolit, připomíná Zoe Lawtonová, expertka na rodinné právo z melbournské univerzity. Podobně jako další odborníci věří, že problém se musí řešit na půdě Nového Zélandu.
Importujme!
Řešením by mohla být nová úprava zákoníku, která by do země povolila dovážet jak sperma, tak vajíčka, a to v rámci stávajících pravidel - tedy neplacený dárce na jméno. Příslušný poradní výbor již připravil návrh, který začátkem loňského roku předal ministerstvu zdravotnictví. Mluvčí ministerstva slíbil, že vláda návrh prostuduje a do konce letošního roku se k němu vyjádří.
Do té doby nezbývá než spoléhat na „Spermana“.
