Tisíce barmských uprchlíků živoří na hranici s Thajskem

Z Barmy ovládané vojenskou juntou uteklo v uplynulých letech přes 100 tisíc lidí. Většina z nich našla útočiště v uprchlických táborech v sousedním Thajsku. Tato střediska ale existují prakticky jen díky pomoci nevládních organizací, navíc naději na lepší život i nový domov má jen minimum jejich obyvatel.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Barmský uprchlický tábor.

Barmský uprchlický tábor. | Foto: Robert Mikoláš

Úzkým údolím v pohoří Tenasserim se rozléhá tklivá píseň. Slova o dětech a jejich budoucnosti, která zpívá teprve třináctiletý ‚Bísí‘, se nesou k modré obloze, stejně jako kouř ze stovek chatrčí rozesetých na okraji džungle.

Právě tady, vysoko v kopcích a daleko od civilizace našlo útočiště na čtyři a půl tisíce Barmánců, převážně příslušníků etnika Karen.

Přicházím v době oběda. Stovkám kluků a holek právě skončila škola a mnohé míří do společné jídelny. Ze všech stran cítím jejich zvědavé pohledy, přesto se několik z nich nedá vůbec rušit. Bojují totiž o kousky ledu ve sklenici se šťávou. Snaží se jí co nejrychleji vypít a dobrat se tak k vytoužené odměně.

O chvíli později už si většina z nich hraje na oblíbeném plácku mezi chýšemi postavenými na kůlech, které je chrání před vodou. Některé na vojáky, další cvrnkají kuličky. Všude se ozývá hluk a smích, málokdo z dětí si uvědomuje nějaké potíže spojené s jejich budoucností.

Přehrát

00:00 / 00:00

V táboře Ban Don Yang na barmsko-thajské hranici natáčel Robert Mikoláš.

„Hlavním problémem je zajištění vzdělání. Potýkáme se s nedostatkem učitelů, kterých tu ročně působí v průměru kolem osmdesáti. Teď ale mnoho z nich odešlo do třetích zemí, kde získaly azyl a nemáme je kým nahradit. Dokonce jsme na tom tak, že budeme muset zavřít i třídy na druhém stupni,“ stěžuje si šéf tábora.

Jak dodává, vyučující, kteří nejsou žádnými profesionály, jde také o uprchlíky mající jen vyšší vzdělání než ostatní, dostávají 700 bahtů za měsíc, což je necelých 450 korun. A vzdělání navíc nemohou poskytnout zdaleka všem.

Přesídlení do USA...

Pro středoškoláky tu nejsou kapacity vůbec žádné, a proto musí do většího tábora, ovšem jen ti, kteří jsou registrováni. Mnoho z Barmánců v Ban Don Yang totiž stále není zapsáno v oficiálním seznamu, nemají tak nárok ani na to, aby požádali o přesídlení do třetí země.

Barmský uprchlický tábor. | Foto: Robert Mikoláš

„Nebylo to mé osobní rozhodnutí odejít, všichni jsme prakticky následovali vůdce vesnice. Vládní vojáci nás ale neustále terorizovali, můj otec má dodnes na čele jizvu po úderu pažbou pušky, zázrak, že tehdy přežil. Nemohli jsme ani chodit do školy. Takže nám vlastně ani nic jiného než utéci nezbývalo,“ svěřuje se devětačtyřicetiletý Blako.

V táboře Ban Don Yang žije už deset let, vůbec ale netuší, kdy se odtud a zda vůbec někdy dostane.

„Nevím, nemám žádnou představu. Protože jsem nemohl studovat, je pro mne těžké přemýšlet o tom, že bychom našli útočiště třeba ve Spojených státech. Přesto bude cokoli lepší než přežívat tady. Nesmíme ven, abychom třeba pracovali a vydělali si nějaké peníze, drží nás uvnitř. Vím ale určitě, že do Barmy se nikdy nevrátíme. Nevěřím, že by se tam něco zlepšilo,“ dodává Blako.

Rezignace a beznaděj

Z jeho hlasu je znát rezignace a beznaděj. A podobně to vnímají i ostatní. Den utíká za dnem, rok za rokem. A nemají ani jistotu, že je za závoru na thajsko-barmské hranici vzdálené, co by kamenem dohodil, nepošlou zpět.

Barmský uprchlický tábor. | Foto: Robert Mikoláš

Ban Don Yang připomíná vesnici, kterých jsou po obou stranách hranice stovky, jen je obehnaná ostnatým drátem. Uprostřed je sklad, kde se rozdává jídlo, každý má přesně určenou dávku na den, nechybí farmy či tkalcovská dílna, prašné cestičky lemují malé obchůdky. Všichni jsou také pomocí tlampačů o všem důležitém informováni.

„Samozřejmě že je to tu lepší, než v mém rodném městě. Dostaneme léky, když potřebujeme, máme k dispozici jídlo včetně sušeného mléka pro děti, cítíme se bezpečně. Ale navěky zde žít nechceme, proto jsme požádali o přesídlení do Spojených států a teď čekáme na rozhodnutí,“ říká pětadvacetiletá Tulatbe, která do Ban Don Yang přišla také už před deseti lety.

Stejné přání jako ona mají pochopitelně i ostatní. Žít ve svobodném světě, beze strachu i ostnatých drátů, ne jako trpění vyhnanci. A doufají, že aspoň jejich vnoučata budou při zpěvu karenské národní písně vzpomínat na útrapy dávno minulé.


Zvětšit mapu

Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme