Čeští atleti míří do Dauha na halové MS

Halové MS v Dauha logoFoto: IIAF

Poprvé v historii atletických mistrovství světa v hale bude na sportovišti chladněji než v jeho okolí. I čeští reprezentanti totiž dnes odlétají na šampionát do katarského Dauha. Poprvé v tomto století se také šampionát pod střechou koná mimo Evropu.

Co mají společného města Budapešť a Dauha? Zemi ne, ani kontinent. Dělí je skoro čtyři tisíce kilometrů. Ale jak v hlavním městě Maďarska, tak v metropoli Kataru se mohou pyšnit halovým mistrovství světa v atletice. Zatímco do Budapešti to měli čeští reprezentanti nejblíže v tomto století, dnes odlétají zatím nejdále. A dost se toho změnilo i v životech tří medailistů z roku 2004. 

Roman Šebrle: zlato, Adam Ptáček: stříbro, Jaroslav Bába: bronz. To jsou tři atleti, kteří si pro medaile jeli vlastně jenom kousek. Všichni je vybojovali v Budapešti a všichni si je dovedli náležitě užít. 

Sedmibojař Roman Šebrle dokonce v závodu dlouho atakoval světový rekord, ale nevyšla mu tyčka, a tak před poslední disciplínou, během na 1000 metrů, už neútočil jen na historické maximum. Musel také bodově předstihnout Američana Claye, který se dostal před něj. A podařilo se. 

Po závodě tak byl Šebrle spokojený: „Ted, když to dopadlo takhle, tak asi slavit budu. Manželka vždycky říkala, že je sedmiboj nudný, protože se před každou disciplínou už ví, kdo v ní jak skončí. Kdyby se tak jednou rozhodovalo až v poslední disciplíně, a to se jí teď splnilo. A musím říct, že takhle si vybojovat vítězství je nejhezčí," tvrdil Roman Šebrle, i když mu světový rekord v sedmiboji tehdy odolal. 

Bába bral medaili i za podprůměrný skok 

V následujícím létě ale přidal k halovému titulu šampióna v i vítězství na olympiádě. Získal také dalších sedm medailí z velkých akcí, ale pronásledovala ho i zranění. To poslední ho donutilo vynechat skoro celou letošní halovou sezónu. Do Dauha jede díky divoké kartě od IAAF. 

Tyčkař Adam Ptáček je úplně jiný případ. V Budapešti překonal 570 centimetrů a druhým místem překonal i sám sebe: „Určitě jsem šťastný, na ploše si mi začalo chtít brečet. Je dobře, že ode mě nikdo nic nečekal, protože jsem nebyl před závodem nervózní a konečně jsem také prodal to, na co jsem měl. I když se mi celou sezónu nedařilo," řekl tehdy. 

To už se ale Adamu Ptáčkovi nikdy potom nepodařilo. Zlomový pro něj byl rok 2007, kdy si při exhibici a ve fantastické formě vážně zranil loket. Sezóna pro něj skončila, následovaly potíže se životosprávou i v osobním životě a postupný rozchod se dvěma trenéry. 

Letos překonal jen 520 centimetrů a na nominaci neměl nárok. Na rozdíl od výškaře Jaroslava Báby. Ten se z nejkratší cesty na halový šampionát tehdy vrátil hodně šťastný. S bronzem za pouhých 225 centimetrů. Sám byl proto překvapený: „Mistrovství světa, kde by se za 225 centimetrů brala medaile, jsem ještě nezažil. Výkon nic moc, v této sezóně můj podprůměrný, ale bylo to na medaili, takže s tím jsem úplně spokojený," prohlásil tehdy Jaroslav Bába. 

Jeho příběh je takový Šebrlovsko-Ptáčkovský mix. Stejné umístění jako v hale, tedy třetí místo, následně vybojoval i na olympiádě v Athénách. Podobně jako Ptáček pak prodělal vážné zranění, ale po operaci kotníku a dlouhé rekonvalescenci se vrátil mezi elitu. Rád by to potvrdil i nejdále, kam kdy letí na halové mistrovství. V katarském Dauha.