Rodiny se za ně stydí a ukrývají je před zraky okolí. Postižení jsou v arabských zemích tabu
Tělesně nebo duševně postižení lidé to v arabských zemích nemají lehké. Společnost předstírá, že neexistují. Často žijí celý život zavření za zdmi domu. Jejich rodiny je před okolím schovávají a namísto odborné léčby se uchylují k magii. Lidé s postižením jsou tak na Blízkém východě stále jedním ze společenských tabu. Právě v arabských zemích je přitom výskyt zdravotních postižení nadprůměrný. Vzácný případ péče o tyto lidi se nachází v Jeruzalémě.
„Tady je dětské oddělení. Své klienty ale nerozdělujeme podle biologického věku. Ahmadovi Mahdímu je 26 let, vývojem odpovídá dvouletému dítěti. Pochází z Gazy. Jeho rodiče naznáme, přinesli ho a zmizeli. Celý život strávil tady," vypráví energický ředitel soukromého ústavu Four Homes of Mercy, doktor Sálim Džaráise.
Jsme v palestinské části Jeruzaléma za izraelskou betonovou bariérou. Doktor Džaráise vede tento domov pro postižené teprve rok. Neustále je v dobrém rozmaru a snaží se o něj rozdělit i se svými 70 svěřenci.
Rodiny se za ně stydí. Postižení jsou v arabských zemích tabu. Natáčel blízkovýchodní zpravodaj Štěpán Macháček
„Tohle je Lulu. Když sem přišla, nemohla chodit, nemohla mluvit, vůbec nekomunikovala. A teď vám něco ukážu," říká Džaráise.
Čtyřicetiletá paní se normálně pohybuje a doktor s ní už dokáže do jisté míry udržovat kontakt.
„Tady jsme v oddělení ergoterapie. Klienti tu mají možnost zkoušet si smysluplné každodenní činnosti, jako je čištění zubů, česání, používání kuchyňského náčiní nebo se učí vařit si čaj," vysvětluje terapeutka Raghda, která mě provádí vzorně čistými a dobře vybavenými místnostmi.
Doktor Džaráise vyjmenovává důvody častého výskytu postižení u Arabů. „Dcery jsou podvyživené, protože prioritou rodiny je syn. Taková je mentalita zdejších lidí. Když se pak dcera vdá a otěhotní, plod je v jejím slabém těle vystavený stresu a dochází k deformacím. Hlavním problémem jsou ale sňatky mezi příbuznými, ze kterých se rodí víc postižených dětí," popisuje.
V arabské společnosti vládnou předsudky. Postižený člověk v rodině podle nich znamená, že jsou nakažení i ostatní příbuzní. Rodina má proto strach, že se nevdají a neožení ani její zdravé děti, a postiženého příbuzného tají.
„7,2 procenta hendikepovaných mezi Palestinci je podle mě ještě podhodnocený údaj. U mnoha domů totiž nevíme, co a kdo se za jejich zdmi skrývá," říká Džaráise. Podle doktora je proto potřeba šířit osvětu, že zdravotní postižení není hanba.
„Největší počet postižených máme v obci Sawáhira aš-Šarqíje nedaleko Jeruzaléma. Takový člověk je tam považovaný za posedlého ďáblem. Vesničané se proto snaží vyhnat z něj ďábla ven magií a situaci tím výrazně zhoršují," dodává.
Jediné zařízení svého druhu v Palestině žije z darů. Náklady jsou vysoké, na jednoho klienta vychází jeden pracovník. Financím snad už brzy ulehčí instalace solárních panelů, které hodlá ústavu věnovat česká rozvojová pomoc.
