Tisíce židů hledají v Maroku své kořeny, místní lidé je vřele vítají
Turisté z Izraele se do arabských zemí moc nehrnou. Do mnoha z nich mají cesty zakázané a reakce místních obyvatel by nemusela být zrovna přívětivá. Výjimkou je ale Maroko, kam míří izraelských turistů rok od roku víc. Jsou mezi nimi hlavně židé původem z Maroka a jejich potomci.
V Maroku kdysi žila největší židovská komunita v arabském světě. Po druhé světové válce čítala asi 300 tisíc lidí. Po masivním odchodu židů do Izraele a do Evropy jich ale zbyla jen hrstka.
„Je mi 93 a od roku 1962, kdy jsem z Maroka odešel do Izraele, jsem tu nebyl,“ říká mi Salomon Danino.
Stojíme na nádvoří synagogy Beth-El v centru největšího marockého města Casablanky. Starého pána doprovázejí dva synové a všichni se tu srdečně zdraví s místními židy. Tato trojice Izraelců přijela do Maroka před týdnem na turistickou cestu.
V Maroku hledají své kořeny tisíce židů. S dvěma z nich mluvil v Casablance zpravodaj Českého rozhlasu Štěpán Macháček
„Dneska jsem se šel s tátou podívat na dům, ve kterém do roku 1962 bydleli,“ líčí Salomonův syn Alon. Sám se narodil až v Izraeli, vzít starého otce ještě jednou do Maroka byl ale jeho nápad.
„Nemohli jsme to místo najít, a představte si, zeptal jsem se jednoho kluka na ulici, muslima, a on vzal auto, všechny nás naložil a odvezl nás až k tomu domu. Chtěl jsem mu za to něco dát, ale on to absolutně odmítl,“ mluví Alon nadšeně o vřelém přijetí, kterého se jim od Maročanů dostává.
A neubrání se srovnání s evropským Švédskem, kde momentálně s rodinou žije: „Byl jsem z toho úplně v šoku, jak se o nás židy lidé tady v Maroku zajímají, všude nás zvou na čaj i na jídlo. Tady můžu také klidně chodit po ulici s jarmulkou na hlavě.“
„Kdybych to ale udělal ve Stockholmu, tak si ani nechci představit, co by se mohlo stát,“ ukazuje mi v mobilu fotky skockholmské židovské školy, kterou střeží těžce ozbrojení policisté.
V Maroku zůstalo jen 2500 židů
Tady, v největší synagoze v Casablance, se právě koná večerní židovská modlitba. Když jsem sem mířil, očekával jsem u vchodu mohutnou ostrahu. Před synagogou ale nestál vůbec nikdo.
Po zaklepání na vrata mi otevřel jen hlídač Muhammad a ochotně mě pustil dovnitř. Rabín Israel Hazut, jeden z asi dvou a půl tisíc židů, kteří v Maroku zůstali, mi po modlitbě vysvětluje, že židé, kteří neodešli, prostě odejít nechtěli. Měli tu své známé, třeba i dobrý byznys a nechtěli ho opustit.
Naopak ti, kteří z Maroka do Izraele emigrovali, dnes často neumějí důvod odchodu vysvětlit. Třiadevadesátiletý Salomon Danino říká, že tehdy šel, protože šli všichni.
Jasno ale mají Maročané, třeba pan Hasan, majitel obchůdku s taškami ve staré Casablanské medíně. „Za jejich odchodem byla sionistická propaganda. Podněcovala naše židy, aby odešli do Izraele, že tam budou mít lepší život. Pro Maroko je to škoda, ztratili jsme kulturně i ekonomicky,“ lituje pan Hasan.
