Voda je i politickou zbraní, vědí Palestinci na Západním břehu Jordánu
Izraelská vláda čelí rostoucí kritice za další výstavbu židovských osad na Západním břehu. 60 procent okupovaných palestinských území přitom pokrývá takzvaná zóna C, kterou plně kontroluje izraelská armáda. Palestinci nesmějí v této zóně stavět domy ani infrastrukturu. Vznikají v ní a rozrůstají se naopak osady židovské. Důležitým nástrojem izraelské politiky je tam voda.
Čtyřiadvacetiletá Sausán spouští vědro do hluboké betonové nádrže, vyhloubené ve skalnaté zemi, a nabírá vodu, aby ji vzápětí odnesla do svého malého kamenného domku.
„Tak tohle je naše studna. Děláme to tak, že když zaprší, svádíme vodu z povrchu různými kanálky tady do té cisterny. A když nám pak v létě tahle voda dojde, musíme sem vozit barely s vodou z té vesnice dole,“ popisuje.
Ve vesničce Mufagra je jen pár malých domků postavených z kamene a několik nedávno zbořených staveb. Všude kolem jsou skalnaté pahorky, krajina vypadá dost neúrodně a vesničany tu živí pastevectví.
Voda je na suchém Blízkém východě politickou zbraní. Denně se o tom přesvědčují třeba Palestinci v takzvané zóně C na Západním břehu Jordánu. Natáčel tam zpravodaj Štěpán Macháček
„Když dojde dešťová voda, vozíme ji traktorem v těchto velkých tancích. Každá rodina si ji dováží sama. Kdo ale nemá traktor, musí navíc zaplatit za dovoz a to už jsou docela velké peníze,“ vysvětluje Sausán.
Patří do jedné z dvaceti rodin, které ve vesnici Mufagra žijí. Celkem to znamená asi 150 lidí. Zdaleka ne všechny rodiny ale mají aspoň ten kamenný domek. Některé žijí ve stanech, jiné v jeskyních, kterých je ve zdejší vápencové krajině dost.
Vesnice leží jižně od Hebronu na palestinských územích. Konkrétně tato oblast zůstává zcela pod kontrolou izraelské armády. A ta výstavbě domů a infrastruktury brání. Respektive, jak komu.
„Viděl jste tu osadu tamhle na kopci? Vznikla v roce 2004 a běžte se tam podívat, jak vypadá. Během jediného roku měli všechno – přivedený vodovod, elektřinu, asfaltovou silnici, domy,“ vypráví Sausán.
Má na mysli židovskou osadu Avigail, vzdálenou asi kilometr od její vesnice. Izraelské úřady sice oficiálně považují Avigail za nelegální, osadníkům ale v budování čehokoliv nebrání.
„Třeba v roce 2011 jsme si sem chtěli přivést elektřinu z té vesnice dole, z Tavání, sehnali jsme si na to i peníze. My nemáme problém materiální. Když má někdo deset ovcí nebo víc, uživí rodinu bez problémů. My potřebujeme podporu morální, abychom mohli zůstat na svém, na svých pozemcích.“
Sausán mě provádí vesnicí a ukazuje mi zdemolovaný stožár elektrického vedení a vedle hromadu suti. Říká mi, že když si židovští kolonisté vedle na kopci mohli přivést elektřinu, chtěli si ji oni, původní obyvatelé, přivést také. Ale neprošlo jim to.
„Když jdeme spát, usínáme s tím, že nás ráno možná probudí rachot vojenských buldozerů.“ Ještě že tu fungují mobily, právě volá Sausánin táta Mahmúd, který pracuje v nedalekém městě.
„Izraelská vláda má ke každému národu úplně jiný přístup: k nám Palestincům a k nim Izraelcům. Oni tam mají vodovod, nám ale úřady přívod vody zakazují. Oni mají elektřinu a my, když jsme si ji sem chtěli přivést za vlastní peníze dole z vesnice, tak nám postavené sloupy zničili,“ tvrdí Sausán. Je ale optimistka a na rozloučenou říká, že co člověka nezabije, to ho posílí.
Nelegální osada vodu má
Z kamenité a špatně sjízdné cesty z palestinské vesnice Mufagra se po chvíli vyhoupnu na krásnou novou asfaltku, která mě dovede až k závoře. U ní je budka, ve které sedí izraelská vojačka se samopalem. Po krátkém vysvětlování někomu volá a pak mě s úsměvem pouští do osady.
Zastavuju na vyasfaltovaném parkovišti, kolem je několik moderních barevných domků. Před jedním z nich stojí dvě paní s dětmi a už se mi dostává pozvání na kávu.
„Máme tady ženského lékaře se sestrou, je tady učitel, policista, máme tady všechno. Žije nás tu 13 rodin,“ popisuje Li'át. Je jednou z prvních obyvatelek osady. „Můj muž byl mezi prvními, kdo sem asi před deseti lety přišel. Nic tu nebylo, bydleli tady nejdřív jen v karavanu.“
Přestože je osada nelegální, jsou tu všechny inženýrské sítě. „Máme tu zavedenou elektřinu, někdy jsou sice výpadky, ale je to dobré. Rádi bychom se rozrůstali, ale nemůžeme,“ říká Ajalet, která se sem přistěhovala před pár lety.
„Jezdí sem autobus, který vozí děti do školy. Za pět minut jsou tam,“ dodává. Do osady je zavedené potrubí, kterým sem proudí voda z izraelského vodovodu.
Sem do nehostinné krajiny na palestinských územích přivedla jejich muže prý touha vybudovat někde něco úplně nového a také finanční důvody. Postavit si dům v některém z izraelských měst by bylo výrazně dražší.
„My tu stavět nesmíme. To nám zákon zakazuje. V podstatě nevíme, jaká je budoucnost tohoto místa. Izraelská vláda by nás tu ráda nechala, sama je ale pod tlakem zahraničí,“ vysvětluje.
Na rozdíl od sousední palestinské vesničky tuto nelegální židovskou osadu izraelské úřady tolerují. Dvě vesnice na Západním břehu jsou od sebe vzdálené pouhý kilometr. A přeci jsou to dva úplně jiné světy.
