Zvláštní zpravodaj ČRo: Žít se tu nedá, zjišťují lidé po návratu do Palmýry
Místo návratu musí opět pryč. Syrská armáda už sice vyhnala takzvaný Islámský stát z Palmýry, žít se v ní ale zatím nedá. Obyvatelé světoznámého města, kteří se rozhodli začít v Palmýře nový život, zase odjíždějí. Bez dodávek vody a elektřiny totiž nelze žít, proto alespoň odvážejí nejnutnější věci, které našly v troskách svých domů.
První autobus doslova přetékající lidmi i kufry visícími i z oken právě odjíždí a střepy kdysi určitě cenného i ceněného porcelánového servisu teď téměř na prach drtí pneumatiky.
Ruch, zmatek, pobíhající děti s koberci v rukou i na ramenou, mezi nimi se proplétající vojáci se samopaly. Dosud největší křižovatka v Palmýře, kterou ženisté zatím dokázali vyčistit od nastražených min, připomíná hlučné a přeplněné tržiště.
Tady však lidé na korby nákladních aut, minibusů a autobusů nakládají jen věci, které přežily řádění Daeš a nezničily je ani dopadající bomby.
Obyvatelé Palmýry se zatím do svých domů vrátit nemohou, odvážejí proto alespoň nejnutnější věci. Na místě natáčel zvláštní zpravodaj ČRo Robert Mikoláš
Podle 50letého Muhammada se tu ještě nedá žít. Spolu s rodinou se chtěl vrátit, toužil po tom, ale zatím to jednoduše nejde.
Jak totiž dodává, není tu co jíst, na čem si uvařit, neteče žádná pitná voda. I vojáci mají pro sebe jen vodu užitkovou, a to ji ještě musí chemicky čistit.
Vrací se proto do Homsu, kde čeká na konec války, stejně jako stovky dalších. Věří, že se sem tzv. Islámský stát už nikdy nedostane, na jejich řádění ale nezapomene nikdo.
Nikomu prý nedovolili svobodně odejít, a koho chytili, nemilosrdně ho zabili. Muhammadově rodině se nakonec podařilo odjet, schovaní pod taškami a krabicemi v autě známého-obchodníka. Islamisté podle něho nemají nic společného nejen s islámem, ale ani s lidmi. Vypráví, jak chodili dům od domu a brali si, co chtěli, včetně žen. A kradli a vraždili.
Podobné zkušenosti mají i ostatní. Pozoruji asi 30letého tatínka, jak k sobě tiskne své dvě děti, malou holčičku a kluka, zatímco jeho žena vytahuje z tašky lahev s pitím. Říká, že jako táta se cítí hrozně, že není v jeho silách opět uložit děti do jejich postýlky. Ale děkuje Bohu, že jsou všichni živí a zdraví.
Aspoň ale našel práci, u Homsu na farmě, takže rodinu uživí. A až v Palmýře opět půjde proud, poteče voda a nebude se bát, že děti při hraní šlápnou na minu, tak se určitě vrátí. V tuto chvíli ale všichni naopak odjíždějí. Ještě hodit na střechu autobusu matrace a přikrývky a pryč odtud.
