Duševně nemocní lidé často odmítají své potíže řešit včas. Bojí se, že se o jejich potížích dozvědí ostatní, nebo neznají možnosti podpůrných služeb ve svém okolí.

Pro společnost ale znamenají neřešené nemoci vážný problém. V současnosti jsou dokonce duševní onemocnění považována za nejvážnější příčinu globální zátěže společnosti způsobené nemocemi, pokud jde o počet let žitých s hendikepem.

Profesor Thornicroft je jedním z největších současných světových odborníků na stigmatizaci lidí s duševním onemocněním.

Co je obecně největším současným problémem psychiatrie?

Psychiatrie je ve většině věcí stejná jako ostatní formy medicíny. Až na jeden velký problém a tím je stigma. Stigma korumpuje a deformuje psychiatrii i medicínu. Na jedné straně člověka odrazuje, aby vyhledal odbornou pomoc, a na druhé straně v poskytování péče od zdravotnického personálu překáží. V Evropě pouze čtvrtina lidí s duševními problémy dostává péči. V USA je to třetina. Důvodem je to, že vlády neberou duševní zdraví vážně, možná si myslí, že léčba neexistuje. To je špatně. Vlastně máme dokonce efektivnější péči než v jiných oblastech medicíny. Tento rok má v Česku nějaký duševní problém čtvrtina lidí, za život si jej zažije ale skoro polovina lidí. Možná si lidé myslí, že problémy samy zmizí. Špatně. Někdy duševní nemoc trvá měsíce nebo roky, pokud se neřeší. Proč se tedy nejsme schopni podívat tomuto problému do tváře? Lidé tyhle problémy skrývají. Nechtějí být známí jako „blázen“, nechtějí, aby je ostatní odsuzovali, nechtějí se cítit jako stereotypní šílená postava z filmu. Proto mlčí. Je to konspirace mlčení.

Například lidi s HIV - v mnoha zemích se organizují, brání svá práva, dělají kampaně, lobbují, chtějí lepší péči. Taková situace ale neplatí pro duševní zdraví. Lidé se schovávají, místo aby vyšli do ulic.

Podle průzkumu téměř desetina českých lékařů souhlasí s tím, že duševní onemocnění je zapříčiněno nedostatkem vůle. Co vytváří postoje lékařů?

Lidé, kteří nastupují na univerzitu nebo jinou zdravotní školu jsou také veřejnost. Jejich názory tak odrážejí názory veřejnosti. Otázka je, zda ve vzdělávání je něco, co jejich postoje mění. Je to k lepšímu nebo horšímu? Budoucí lékaři někdy absolvují psychiatrickou praxi, třeba dva až čtyři týdny, často v akutní péči v uzavřených odděleních. Vidí lidi v krizi, kteří se chovají neobvykle, někdy zneklidňujícím způsobem. Pokud je tohle jejich jediná zkušenost s péčí, pak to generalizují. Myslí si, tohle je strašná medicína, v tom nemůžu pracovat, tito lidé se nikdy nezlepší, zdá se jim to šílené. Já pracuji v komunitní péči v Londýně a staráme se o mladé lidi v první epizodě psychóz. Během několika měsíců je polovina v pořádku, po roce či dvou jsou dvě třetiny zpátky v normálním životě. Proto si myslím, že je důležité lékařům ukázat kolik lidí a jak rychle se dokáže plně uzdravit.

Co byste poradil lidem, aby si udrželi duševní zdraví?

Je potřeba investovat do důležitých vztahů, podporovat ostatní a přijmout podporu, pokud ji potřebuji. Udržovat se fyzicky fit, dělat rozumné věci – většinou, nikdo není dokonalý. Vyhnout se nebezpečným intoxikacím. Některé druhy drog jsou obzvláště nebezpečné, amfetaminy nebo silný skunk (marihuana s vysokým obsahem THC – pozn. red.) mohou vyvolat psychózy nebo deprese. Pokud se necítíte dobře, mluvte o tom a vyhledejte pomoc. Svěřte se sympatickému lékaři, jděte do poradny, vyhledejte přátele. Problémy se dají řešit a mohou se rychle zlepšit. Mohou ale trvat hodně dlouho, pokud nevyhledáte podporu.

Je stigma v různých zemích podobné nebo existují velké rozdíly?

Dělali jsme výzkum v zhruba 40 zemích a stigma je všude. Vidíme, že má na lidi skutečně obrovský dopad. Rozdíly tu jsou. Například v Indii se stává, že před svatbou nechávají rodiny prošetřit nastávajícího partnera detektivem. Někdy dokonce nechají prošetřit celou rodinu a někdy to znamená konec námluv, pokud je podezření na duševní onemocnění. Velký problém je v zemích, kde neexistuje sociální systém, žádné dávky pro potřebné. Je potřeba, aby všichni pracovali, třeba na farmě. Někdo slyší hlasy, nebo mluví sám k sobě, ale pokud pracuje, je pořád cenným členem komunity. Problém nastává, jakmile není schopen pracovat. Ti nejchudší v chudých zemích nedokážou takové lidi uživit a mohou se rozhodnout je nechat ve svatyni nebo mešitě, někdy jsou ti lidé zamčení. Ve výjimečných případech jsme zaznamenali, že byli odvedeni do pouště nebo lesa a ponecháni osudu. Rodina se o ně nezvládne starat. A to jen proto, že nedostali dostatečnou péči. Stává se, že klinika je nedaleko, ale rodina neví, že je nemoc léčitelná, nebo že se dá do kliniky zajít. Ve zkratce ten problém spočívá v neschopnosti ve správný čas pořídit správnou péči.

Jak může obyčejný člověk pomoci někomu s problémem, něco pro něj udělat?

Nejdůležitější je mluvit. V mnoha zemích, včetně Anglie, existuje mnoho nedorozumění. Kolují mýty, které moc nepomáhají. Pracujete s někým, kdo má deprese, nemluví se o tom, aby se mu deprese nezhoršila. Nebo že je deprese jako nákaza. V Anglii se traduje, že pokud se zdá, že někdo má sebevražedné sklony, nemluvíte o tom, protože by mohl sebevraždu spáchat. Opět konspirace mlčení. Ale opak je pravdou. Víme jistě, že stigma je redukováno osobním kontaktem, mluvením. Člověk se ale musí cítit bezpečně, aby mluvil. Trpět v tichosti, tvářit se statečně, usmívat se, i když se cítíte špatně, nejít si pro pomoc – to je k ničemu. Lidé by měli být schopní diskutovat normálně, bez soudů. Příklad: kolega byl pryč tři měsíce a vrátil se do práce. Probírá se, že měl třeba depresi, nebo nikdo důvod nezná. Je dobré říct „chyběl si nám, dobře že jsi zpět, dáš si kávu?“ Vezměte iniciativu do svých rukou a mluvte, mluvte, mluvte.

Lidé, kteří čtou tento rozhovor, mohou sami mít nějakou zkušenost. Co byste doporučil proti sebe-stigmatizaci? Jak se s ní člověk má vyrovnat?

V principu, když máte vysoký tlak nebo diabetes, je to něco co se stane mnoha lidem, není důvod se cítit špatně, nebo se stydět. Prostě potřebujete pomoct, správnou léčbu. Přál bych si, aby duševní onemocnění bylo vnímáno stejně. Žádné pochyby, žádný stud, prostě jdete a dostanete pomoc. A pak se hodně zlepšíte, a třeba taky rychle. Myslím, že by byl v ČR dobrý dlouhodobý program redukce stigmatu. Ten pravděpodobně potřebuje silnou podporu státu. Už víme, že krátkodobé programy nefungují. Navíc je potřeba cílit na specifické skupiny, například mladé lidi, používat různé typy kontaktu a také využít moderní marketingové metody.

Petra Holinková, Jiří Pasz Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít