Donedávna studenti na univerzitách přibývali, teď z nich mizí

Na začátku století prošly univerzity radikální změnou: z elitní instituce, kam zamířilo kolem 20 procent maturitního ročníku, se během pár let staly masové školy pro víc než 60 procent maturantů. Teď se trend obrátil a školy se opět mírně vylidňují. Proč změna nastala a co to pro život na univerzitách znamená?

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Inaugurace, rektor Univerzity Karlovy

Inaugurace, rektor Univerzity Karlovy | Foto: Filip Jandourek

Kolem roku 2000 začal zlatý věk českých veřejných vysokých škol. Právě odezněla devadesátá léta a s nimi přišly k maturitě silné ročníky Husákových dětí. Velká část po střední škole chtěla pokračovat na univerzitu, ale nedostala se; univerzitní svět byl v té době otevřený jen pro nejlepší.

 

Zdroj: ČSÚ, Projekce obyvatelstva 1950 - 2101

 

Zdroj: MŠMT, informace o počtu podaných přihlášek, počtu přihlášených, přijatých a zapsaných ke studiu

Vedle toho v roce 1998 prošel sněmovnou nový vysokoškolský zákon. Zavedl novinku: pětileté magisterské studium – tehdy dominantní typ vysokoškolského vzdělání – rozdělil na tříletého bakaláře a dvouletého navazujícího magistra. Tím školy dostaly nástroj, jak takzvanou odloženou poptávku silných devadesátkových maturantů uspokojit. Mimochodem, stejný zákon umožnil i vznik soukromých vysokých škol.

Zároveň převládal názor, že české hospodářství trpí nedostatkem vysokoškoláků. S jedenácti procenty vysokoškolsky vzdělané populace jsme na tom byli hůř, než třeba Maďarsko, a jen o něco lépe, než nejméně vzdělaný člen Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD): Turecko.

 

Zdroj: OECD, Education attainment, population with tertiary education

Hrnečku, vař!

Pro financování škol platilo jednoduché pravidlo: čím víc studentů, tím vyšší státní dotace. Tečka. Bylo proto v zájmu samotných škol nabírat tolik studentů, kolik se jich do přednáškových sálů vešlo. Počty přijímaných během několika let vyrostly o desítky, na některých školách i víc než sto procent. Za deset let se počet studentů prvního ročníku v celém vysokém školství víc než zdvojnásobil.

Co se děje při takhle rychlé expanzi, popsal newyorský sociolog Martin Trow v roce 1973. Univerzitní systémy rozdělil na elitní (země, kde vysoké školy navštěvuje méně než 15 procent populačního ročníku), masové (15 až 50 procent) a univerzální (nad 50 procent). Pro každý jsou podle něj typické některé vlastnosti: vychovávají jinou část společnosti, mají jiné funkce, jinak vypadá ideální studentská „kariéra“, a tak dále.

„V elitním školství je přístup k univerzitnímu vzdělání považován za privilegium, může za něj buď narození, nebo talent,“ píše. […] „Když pak ale podíl populačního ročníku na vysokých školách stoupne přes 50 procent, účast na vyšším vzdělávání je považována za povinnost. Neschopnost dostat se na vysokou školu pro okolí znamená, že daný jedinec trpí vadou charakteru nebo chorobou mysli, kterou je potřeba vysvětlit nebo omluvit,“ dodává Trow.

Přeměny mezi elitní, masovou a univerzální fází vysokého školství jsou obvykle plynulé a trvají desítky let. České univerzity to zvládly za pár roků. Ještě v devadesátých letech se pohybovaly na hranici elitního a masového školství, během několika málo let na začátku 21. století se z nich staly školy univerzální. Místo osobního kontaktu hrála stále významnější roli frontální výuka, kdy jeden přednášející „krmil“ svým výkladem desítky nebo stovky studentů. Místo elitních magistrů, které si mohly školy piplat dlouhých pět let, musely najednou stavět na méně výběrových, tříletých bakalářích, určených pro pracovní trh. Ten přitom, stejně jako univerzity, vůbec netušil, co s nimi.

Prudký růst vysokých škol také znamenal zhoršení ukazatele, který má blízko ke kvalitě výuky: kolik je studentů na jednoho učitele.

 

Zdroj: OECD, Educatian at a Glance, 2001-2015, Ratio of students to teaching staff in educational institutions, tertiary education

Až za Maďary i Poláky

Během deseti let přibylo průměrnému vysokoškolskému učiteli šest a půl studenta. Startovní pozice českých vysokých škol přitom nebyla špatná, na začátku 21. století jsme měli výuku osobnější než průměr OECD. Podobně jako okolní země.

V oněch deseti letech se ovšem české vysoké školy nechaly unést rostoucími počty studentů a s nimi i bobtnajícími rozpočty. Pro armádu studentů přitom nedokázaly zajistit adekvátní množství učitelů. V počtu studentů na jednoho učitele se české vysoké školy posunuly daleko za průměr OECD. Nejzávažněji působí srovnání s Maďarskem: obě země stály v roce 2000 na stejné startovní čáře, Maďaři dokázali počet studentů na jednoho učitele udržet, Češi ne. V obou zemích přitom studentská populace rostla podobným tempem.

Dvacítka studentů na jednoho pedagoga je ovšem průměr. Univerzity, fakulty nebo obory, které zažily rychlejší rozvoj a nabraly víc studentů, obvykle nedokázaly držet krok a stejně rychle nabírat i vyučující. Problém s kvalitou je proto na některých místech ještě závažnější, než ukazuje už tak dost nelichotivý průměr.

Rozpuk vysokých škol nepřímo podpořila i Evropská unie, když v roce 2006 stanovila vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání jako podmínku práce v některých povoláních, kde dosud stačilo absolvovat střední školu. To se dotklo například zdravotních sester.

Vrchol počtu studentů nastal v roce 2010. Na vysoké školy docházelo téměř 400 tisíc studentů a státní dotace vysokým školám vyrostla na 20,8 miliardy korun.

 

Zdroj: MŠMT, výdaje na veřejné vysoké školy (bez programového financování); MŠMT, statistika výkonových ukazatelů veřejných a soukromých vysokých škol ČR

Hrnečku, dost

Po roce 2010 přišel opačný trend. Vysokým školám začali ubývat studenti a s nimi i peníze.

Nejprve vyschl pramen maturantů. V roce 2001 dospělo do maturitního věku téměř 140 tisíc lidí, v roce 2015 už jen 92 tisíc. Dnes na vysoké školy přicházejí početně nejslabší ročníky v samostatné české historii. A co hůř, dalších sedm let nebude lépe. Teprve dnešní jedenáctileté děti půjdou k maturitě ve větším houfu.

Ani na odloženou poptávku se vysoké školy najednou nemohly spolehnout. Většina těch, kteří si chtěli nebo museli dodělat vysokou školu, už tak učinila.

V nové situaci byl systém dotací na hlavu nevýhodný. Tlačil totiž vysoké školy k tomu, aby nabíraly co nejvíc studentů, zároveň ale přestalo být kde brát. Univerzity proto musely buď přidat na agresivitě a přetahovat se o každého studenta, nebo začít nabírat i ty, kteří na vysokou školu zkrátka nemají.

Poměr učitelů a studentů navíc dosáhl takového stavu, že se rozvoj univerzit víceméně zastavil. Učitele zahltily buď desítky diplomových prací, nebo – častěji – psaní projektů, kterými si na sebe vydělají. Samotné učení ustoupilo do pozadí.

Akademici proto spolu s politiky začali vymýšlet, jak počty studentů regulovat. Odpovědí na napjatou situaci byly stropy počtu přijímaných studentů. Ministerstvo školství nově – od roku 2011 – každoročně stanovilo limit na množství přijatých, které dané univerzitě proplatí. Omezilo tak počet studentů, které pustí do celého systému univerzitního vzdělávání. Při financování výuky také nově zohlednilo kvalitu učitelů; školy s lépe otitulovanými učiteli, kteří mají lepší výsledky publikační činnosti, dostaly víc peněz.

Je to jako handlování na koňském trhu

Univerzity rády přistoupily na snížení počtu studentů – ovšem s tím, že ministerstvo zachová dotace z roku 2010. To by jim umožnilo vrátit poměr studentů na učitele – a tedy kvalitu výuky – na čísla obvyklá v západní Evropě.

Plán jim ale překazila ekonomická krize. V letech 2011 a 2012, za ministrování Josefa Dobeše (VV), kvůli ní klesly dotace mnohem významněji, než množství studentů. Klíčový ukazatel, tedy roční dotace na jednoho studenta, spadl na historické minimum: 49 tisíc korun.

Následující nestraničtí ministři, Petr Fiala a Dalibor Štys, dokázali dotace vysokým školám udržet, dokonce i mírně zvednout. Částka na studenta se tak vrátila na 57 tisíc korun, tedy úroveň z roku 2008 (čísla ovšem nejsou upravena o inflaci, takže ve skutečnosti jde o menších 57 tisíc).

Aktuální rozpočet, navržený ministrem školství Chládkem a prosazovaný ministryní Valachovou (oba ČSSD), opět počítá se snižováním dotací pro vysoké školy. „Je to jako handlování na koňském trhu,“ popisuje vyjednávání rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek v rozhovoru pro Český rozhlas. „Už léta se do rozpočtu dává o půlmiliardu nebo i víc nižší částka, než je potřeba. Ta se pak dolepuje z nějakých mimorozpočtových zdrojů.“

Lepší školy dostanou zaplaceno víc studentů

Od roku 2011 se pravidla pro rozdělení peněz mezi vysoké školy mění jen v parametrech, princip zůstává stejný.

Boj o peníze začíná každoročně v okamžiku, kdy vláda určí celkovou částku, kterou veřejným vysokým školám nabídne. Ta se vzápětí objeví ve vládním návrhu rozpočtu. Nejde ovšem o definitivní číslo; změnit se může při projednávání rozpočtu v Poslanecké sněmovně nebo při vyjednávání s Českou konferencí rektorů.

Každý rok zároveň ministerstvo stanoví limity přijímaných studentů v rámci celého vysokého školství. Ty jsou rok od roku nižší. Za poslední čtyři roky tak klesl limit na počet přijatých bakalářů a „dlouhých“ magistrů o 14 procent, navazujících magistrů ubylo o 10 procent.

Limity víceméně kopírují demografický vývoj – přibližně stejně rychle, jako ubývá maturantů, ubývá i přijatých na vysoké školy. Školy můžou limity ignorovat a přijmout víc studentů, ministerstvo jim na ně ale nedá ani korunu; proto je obvykle dodržují.

V dalším kroku se peníze rozdělí mezi univerzity. V tomto okamžiku přebírá řízení automat. Přesněji matematický model, který má na starosti odměňovat vysoké školy s lepšími učiteli, kvalitnější vědou, lepším uplatněním absolventů nebo častějšími výměnami se zahraničními univerzitami.

Na základě těchto kritérií pak povolí kvalitnějším školám přijmout víc studentů – což znamená i větší dotaci. Školám, které mají schopné učitele, přihraje bakaláře, těm s lepším výzkumem přidělí víc míst pro magistry a doktorandy.

 

Zdroj: MŠMT, Pravidla pro poskytování příspěvku a dotací veřejným vysokým školám

Kritéria se nevztahují na umělecké vysoké školy, ty jsou financovány podle mírně odlišných pravidel, a samozřejmě ani na soukromé vysoké školy. Aktuální podrobná pravidla financování najdete na stránkách MŠMT.

1 lékař je 2,8 politologa

Než model peníze rozdělí, podívá se ještě, jaké obory se na každé univerzitě studují. Příspěvek na každého studenta pak vynásobí koeficientem náročnosti oboru. Budoucí lékař stojí víc než budoucí politolog. Přesně 2,8×, říká glejt ministerstva školství.

Každá univerzita si pak mezi fakulty a obory rozdělí peníze podle vlastního klíče. Do toho stát nezasahuje.

 

Zdroj: MŠMT, Koeficienty ekonomické náročnosti

Tím, že se limity přijímaných studentů řídí matematickým modelem, bychom teoreticky měli být schopní předvídat, jak na tom školy budou v dalších letech. V praxi to bohužel nejde. Kromě toho, že stát každoročně odebírá ze systému předem neznámý počet studentů, mají navíc rektoři možnost vyjednávat o poměru bakalářů a magistrů. Školy, které se chtějí profilovat jako výzkumné univerzity, mohou například přijmout méně bakalářů a naopak více navazujících magistrů.

Chce se více bakalářů, méně magistrů. Ale jak na to?

Model financování má, kromě snížení počtu studentů v systému, ministerstvu pomoci dosáhnout dvou cílů: za prvé, rozdělit vysoké školy na výzkumné a praktické. První mají mít vyšší podíl navazujících magistrů, ty druhé více bakalářů, kteří se rovnou vydají na pracovní trh.

V současné době totiž jasně dominuje scénář, kdy studenti po bakaláři pokračují na magistra. Jen loni nastoupilo do navazujících magisterských programů 82 procent čerstvých bakalářů. Ministerstvo školství si klade za cíl dostat se na padesát procent; polovina studentů by si tedy po bakalářském studiu měla najít práci.

Tady ministerstvo naráží na hluboký problém: české vysoké školy se po roce 1998 vydaly přibližně stejnými cestami. Rozdělení na bakalářský a magisterský stupeň mělo papírově vést školy k tomu, aby vytvořily dva samostatné programy; první zaměřený na pracovní trh, druhý na akademickou kariéru. Místo toho většina z nich prostě rozdělila dosavadní pětileté studium na dvě části s tím, že studenti beztak postupně absolvují obě.

Bakalářský stupeň měl přinést větší pestrost univerzitních programů, nejdůležitější změnou mělo podle tehdejších představ na ministerstvu školství být zavedení takzvaného „profesního bakaláře“. Nic takového se nestalo. Regionální školy slepě kopírovaly chování velkých univerzit, které dál své programy zaměřovaly převážně na výzkum.

Víc než polovina studií končí předčasně

Druhým cílem ministerstva je zmenšit podíl maturantů, kteří jdou na vysoké školy. Reaguje tak na trend, kdy jen mezi roky 1999 a 2010 vyrostl poměr čerstvých maturantů, kteří zamíří na vysokou školu, z 26 na bezmála 65 procent.

Dnes se na vysoké školy vydává kolem 62 procent maturantů. Přibližně třetina z nich přitom studium nedokončí. Když k vysokým školám přidáme vyšší odborné školy, zamíří sem přes 70 procent čerstvých maturantů.

Ministerstvo školství stanovilo ideální poměr maturantů, kteří pokračují do terciárního školství (na vysoké a vyšší odborné školy), na dvě třetiny ročníku.

 

Zdroj: MŠMT, informace o počtu podaných přihlášek, počtu přihlášených, přijatých a zapsaných ke studiu

Velká část těch, kteří se hlásí na vysokou školu, navíc netuší, čemu se v budoucnu chtějí věnovat. To není žádné překvapení, nicméně míra nerozhodnosti je opravdu vysoká: víc než polovinu svých oborů studenti ukončí předčasně. Číslo se navíc postupně zvyšuje.

Studenty brání rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek. „Dnešní studenti ani nemůžou vědět, co chtějí, protože netuší, do jakého světa míří. Ten je tak dynamický, že předvídat budoucí podobu pracovního trhu je dost složité.“

Rozpočet by se neměl snižovat, ale zřejmě bude

Česká společnost tedy směřuje k relativně menšímu množství vysokoškoláků. Jejich podíl v populaci je přitom stále poměrně nízký; zvlášť to vynikne při porovnání s okolními zeměmi.

 

Menší počty studentů by měly univerzitám dát prostor pro zlepšení kvality studia. To ale jen za podmínky, že vláda nebude školám snižovat rozpočet.

Jenže právě k tomu se schyluje, jak si můžete přečíst ve zmiňovaném rozhovoru s rektorem Masarykovy univerzity Mikulášem Bekem.

Marcel Šulek, Petr Kočí, Jan Boček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme