Kolik stojí pevnost Evropa? A kdo na ní vydělává?

18. června  2015 v 07:13  
Syrští uprchlíci dopadení egyptskou policií na ostrůvku u Alexandrie - Foto: Stanislav Krupař

Syrští uprchlíci dopadení egyptskou policií na ostrůvku u AlexandrieFoto: Stanislav Krupař

Za utěsnění hranic před uprchlíky zaplatí Evropané každý rok přes miliardu eur. Běženci dají zhruba stejnou částku převaděčům, aby je přes tyto bariéry dostali. Patnáct novinářů z devíti zemí pátralo po tom, jak protiimigrační opatření Evropské unie fungují, kdo na nich profituje – a kdo na ně doplácí.

Hned po pádu železné opony, na začátku 90. let, vstoupily hrůzy války v Jugoslávii prostřednictvím televizních obrazovek do evropských obýváků. Mnohé západoevropské státy zareagovaly otevřením hranic pro uprchlíky.

Už v roce 1997 ovšem Kurdové na útěku před režimem Saddáma Husajna narazili v Evropě na zavřené dveře. V té době vstoupila v platnost Schengenská dohoda o volném pohybu lidí uvnitř Evropské unie. Rozšíření svobody a pohodlí pro občany EU přineslo na druhé straně nové restrikce pro uprchlíky hledající na starém kontinentu azyl.

Na vnějších hranicích unie se začala spouštět nová, mnohem sofistikovanější „železná opona”. Situace se od té doby zdramatizovala. Tehdejší opatření mají dnes často zničující dopad na miliony migrantů.

V srpnu 2013 spustila skupina patnácti evropských novinářů, statistiků a programátorů projekt Migrants’ Files. Jeho cílem je shromáždit spolehlivá data o všech případech, kdy uprchlíci usilující o překonání hranici Evropské unie přišli o život. Obětí napočítali přes 30 tisíc. Jednotlivé případy jsou zaznamenány v následující mapě. Čím větší červené kolečko, tím více migrantů na daném místě zahynulo. Nejhorším případem na českém území zůstává incident z června 2001, kdy se nejméně 17 Indů utopilo v řece Moravě při nočním pokusu přejít přes česko-slovenskou hranici.

 

Tentokrát se stejný tým – také ve spolupráci s Českým rozhlasem – pokusil zmapovat toky veřejných peněz, jež Evropská unie utrácí, aby sílící vlnu uprchlíků zastavila. Kolik „pevnost Evropa” stojí daňové poplatníky? A které firmy na restriktivní politice Evropské unie vůči uprchlíkům nejvíc profitují?

„Sledovali jsme náklady na hraniční kontroly, deportace přistěhovalců nebo peníze, které Evropa platí jiným státům, aby odrazovaly své občany od cesty do Evropy. Zjistili jsme, že jen na deportace se ročně vydá asi miliarda eur. Ale že vlády vůbec nemají o svých výdajích přehled,” říká koordinátor projektu, francouzský datový novinář Nicolas Kayser-Bril.

„Zjistili jsme, že některé firmy, hlavně výrobci zbraní, na snaze udržet uprchlíky mimo Evropu nesmírně vydělávají. Miliony eur platí Evropa i autoritářským režimům, aby zabránily běžencům nasednout do lodí. Chtěli jsme tohle financování zprůhlednit.”

Předmět podnikání: Ostraha hranic

Podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) je teď na celém světě přibližně 60 milionů běženců hledajících nový domov. Jde o nejvyšší číslo od konce druhé světové války.

Nejvíce uprchlíků v posledních měsících přichází ze Sýrie, jen nepatrný zlomek z nich se však dostane do Evropy, jak v následujícím videu názorně předvádí švédský statistik Hans Rosling.

Jen v první polovině loňského roku muselo své domovy kvůli válkám, pronásledování, hladu a ekonomické nejistotě opustit dle odhadu UNHCR na celém světě 5,5 milionu lidí. Za celý rok 2014 se jich o azyl v Evropě ucházelo přibližně 600 tisíc. Než se sem ale dostali, museli překonat množství překážek: fyzických, finančních i elektronických. Mezi posledně jmenované patří vojenské a bezpečnostní technologie dodávané soukromými společnostmi, jejichž výzkum a vývoj spolufinancuje Evropská unie.

V roce 2003 založila Evropská komise pracovní skupinu, která měla takové technologie opatřit. V ní poněkud překvapivě chybějí zástupci UNHCR či Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IOM), zato jsou v ní přítomny čtyři velké zbrojařské firmy – Airbus (dříve EADS), Thales, Finmeccanica a BAE – a také koncerny jako Saab, Indra, Siemens, Diehl a další.

Pracovní skupina se za jedenáct let sešla jen dvakrát. Stačilo jí to k tomu, aby stanovila strukturu a cíle rozsáhlého výzkumu nových bezpečnostních technologií.

Mezinárodní tým kolem projektu Migrants’ Files shromáždil a analyzoval podklady ke 40 takovým výzkumným projektům financovaným přímo Evropskou unií nebo Evropskou kosmickou agenturou ESA. Jen do těchto vybraných veřejně známých projektů směřujících k vyššímu zabezpečení vnějších hranic EU investovaly v letech 2002 až 2013 celkem 225 milionů eur (6,14 miliardy korun).

Restriktivní imigrační politika EU je pro firmy, které ji uvádějí v praxi, výnosný byznys. Mezi jejich projekty patří například:

  • Mariss – satelitní ostraha námořních hranic, rozpočet 673 tisíc eur
  • Limes – satelitní ostraha pozemních hranic, 11,9 milionu eur
  • Dolphin – monitoring pohybu lodí, 4 miliony eur
  • Operamar – vyhodnocení provázanosti evropských námořních monitorovacích systémů, 673 tisíc eur
  • Wimaas – studie účinnosti vzdušných součástí evropského systému kontroly hranic Eurosur, 4 miliony eur
  • Aeroceptor – drony pro sledování pohybu vozidel na hranicích, 3,5 milionu eur
  • Staborsec – vývoj technických standardů pro bezpečnost hranic, 452 tisíc eur
  • Effisec – vývoj nových technických pomůcek pro hraniční kontrolu, 10 milionů eur
  • Fastpass – harmonizace automatických kontrolních systémů na evropských letištích, 11,3 milionu eur
  • ABC4EU – vývoj bezpečnostních rámů pro letiště, 4,2 milionu eur
  • Ingress – snímače otisků prstů, 3,2 milionu eur

Další projekty se zaměřují na vývoj „umělých čenichů”, tedy senzorů, které by měly být při hledání pachových stop lidí, výbušnin a drog výkonnější než cvičení psi:

Hranice Evropské unie by měli do budoucna čím dál častěji střežit i autonomní roboti. Jejich vývoj se skrývá pod názvy projektů:

  • Uncoss, podvodní pohraniční roboti, 2,8 milionu eur
  • Talos, pozemní pohraniční roboti, 12,9 milionu eur

Z analýzy veřejně dostupných dat o dodavatelích vyplývá, že nejčastějšími konečnými příjemci peněz z těchto evropských zakázek jsou tři firmy. Ze čtyřiceti zkoumaných výzkumných projektů figuruje v deseti jako dodavatel Airbus prostřednictvím čtrnácti svých dceřiných firem. Na šestnácti zakázkách se přes 13 prostředníků podílí Finmeccanica. Thales participuje na 18 projektech přes 13 „dceřinek”.

Když se kácí les

Avšak výzkumné projekty představují jen zlomek z nákladů na ostrahu vnějších hranic Evropské unie. Jak ukazuje následující graf, zdaleka nejvíc peněz stojí deportace uprchlíků, kteří se už do Evropy dostali.

 

Evropská pohraniční služba Frontex koordinuje pohraničníky všech členských států Dublinského systému. Jen Frontex stál od svého vzniku v roce 2004 evropské daňové poplatníky přibližně miliardu eur (27 miliard korun).

Od roku 2011 běží program Eurosur zaměřený na okamžitou výměnu informací mezi národními systémy ochrany hranic. Jeho zprovoznění však ještě vyžaduje vybudování koordinačních center s náklady přibližně 200 milionů eur (5,5 miliardy korun).

Značná část zmíněných výdajů byla zčásti hrazená z rozpočtů zemí celé pětadvacítky, dělo se tak skrze programy Evropské komise. Nicméně netransparentní chování členských států nám neumožnilo přesně určit, jaká částka pocházela z rozpočtu Komise. Výsledky fungování těchto komplikovaných a nákladných systémů přitom jen zřídka podléhají veřejné či jakékoli jiné kontrole.

Dalším příkladem je evropská databáze otisků prstů Eurodac. S její pomocí mohou členské státy EU rychle ověřit, zda se žadatelé o azyl již dříve neucházeli o status uprchlíka v jiné evropské zemi.

Systém se ale někdy mýlí, každý rok je v Evropské unii deportováno nejméně deset lidí na základě chybné identifikace. Jde o nejkonzervativnější možný odhad, skutečný počet neprávem deportovaných uprchlíků bude pravděpodobně podstatně vyšší. Autorům projektu Migrants’ Files to potvrdil zaměstnanec firmy vyrábějící snímače otisků, který o tom promluvil pod podmínkou anonymity.

„Skutečnost, že všechny členské státy EU plus Norsko, Švýcarsko a Island spoléhají na tento přiznaně ne zcela funkční způsob identifikace, nás silně znepokojuje. A nikdo ve vedení EU, v národních vládách, v médiích ani v dodavatelských firmách se nezabývá lidským neštěstím zaviněným nedokonalostí tohoto systému,” říká datový novinář Nicolas Kayser-Bril.

Postav třeba zeď

Další velkou položkou v rozpočtu „pevnosti Evropa” je vybavení pohraničníků – řádově jde o stovky milionů eur za drony, motorové čluny, terénní auta či noktovizory, tedy sady pro noční vidění.

Levná není ani stavba bariér, které mají bránit vstupu uprchlíků na evropské území. Španělsko, Řecko a Bulharsko investovaly do stavby zdí na svých hranicích přinejmenším 77 milionů eur (2,1 miliardy korun). A stavbou zdi to jen začíná, drahá je i její údržba: Jen u zdí obepínajících španělské enklávy Ceuta a Melilla v severní Africe vyjde na deset milionů eur (272 milionů korun) ročně.

Podobnou, čtyři metry vysokou a přes 170 kilometrů dlouhou bariéru se podle nejčerstvějších zpráv chystá na hranicích se Srbskem vztyčit také Maďarsko.

Italská vláda platila Libyjcům, aby chytali migranty chystající se na cestu do Evropy. Součástí dohody byla také italskou vládou financovaná dodávka vybavení a stavba zadržovacích středisek v libyjských městech Gharyan a Kufra. Podobné dohody uzavřela Evropské unie či její členské státy s Egyptem, Mauretánií, Alžírskem či Tuniskem.

Nejdražší jsou deportace

Největší objem výdajů spojených s politikou uzavřených evropských hranic nebyl dosud přesně vyčíslen. Od roku 2000 funguje takzvaná Dublinská regulace, systém, který koordinuje udělování azylu v EU, Norsku, Švýcarsku a na Islandu. Za tu dobu bylo deportováno nebo vráceno více než 3,2 milionu mužů a žen. Náklady dosáhly nejméně k 11,3 miliardy eur (308 miliard korun, to je zhruba třetina ročního rozpočtu České republiky).

Vzniklo několik studií mapujících náklady na azylovou politiku, ale žádná zatím nevznikla na evropské úrovni, aby mohla určit náklady deportací. Pouze jediný stát, a to Belgie, tyto výdaje podrobně eviduje. Ostatní státy, včetně České republiky, nemají přesnou představu, kolik vlastně stojí vyhostit cizince. Ve Švédsku jsou evidovány pouze náklady na cestu, nikoli na zadržení. Německé úřady sdělily, že na výpočet nákladů deportací „nemají kapacitu”.

Podobná situace je i v Česku: mluvčí cizinecké policie Českému rozhlasu sdělila, že se tyto výdaje nikde centrálně neevidují, nicméně způsob dopravy se obvykle vybírá s ohledem na ceny letenek a jízdenek.

Ročně české úřady vyhostí přibližně dva tisíce cizích státních příslušníků, nejčastěji z Ukrajiny, Vietnamu, Ruska a Mongolska. Letos do konce dubna již počet vyhoštěných přesáhl tisíc osob. V následujícím grafu si můžete porovnat počet vyhoštěných (úřední akt, kdy je vyhoštěnému pouze nařízeno, že má opustit území Česka) a deportovaných (fyzické přemístění) z České republiky za posledních pět let. Najetím myši na název státu zobrazíte vývoj v čase.

 

Přepočteme-li počet vyhoštěných na počet obyvatel, je na tom Česká republika z celé Evropské unie „nejlépe”. Následující graf ukazuje, že například v Řecku je relativní počet vyhoštěných šedesátkrát vyšší.

 

Ministr vnitra Milan Chovanec to vysvětluje tím, že většina uprchlíků považuje Českou republiku jen za tranzitní zemi. „Většinou míří do Německa či do Rakouska za štědřejšími sociálními systémy, než má Česká republika,” řekl Českému rozhlasu. „Masivní vlně uprchlíků ze Sýrie, Eritreje nebo Libye zatím vystaveni nejsme. Určitý nárůst jsme sice zaznamenali, pořád jsou to ale desítky lidí, ne stovky nebo tisíce. Jelikož tu nemáme příliš početnou muslimskou komunit, která by sem nově příchozí zvala a nabízela jim zázemí, myslím, že nám to nehrozí ani do budoucna.”

Zatímco v Česku nejsou zatím náklady na deportace a ochranu vnějších hranic EU ožehavým politickým tématem, ve Francii či Itálii se problematikou zabývaly parlamentní komise. Jejich odhady byly čtyřnásobné oproti tvrzení policie, což naznačuje snahu administrativy část nákladů na deportace tajit.

Podobně není evidován ani počet deportovaných osob. Existuje více než desítka způsobů, jak legálně vystěhovat cizince, od dobrovolných návratů do země původu až po deportace. Žádný úřad se zatím nepokusil harmonizovat statistiky, aby srovnal počty těchto úkonů ve státech EU. Statistický úřad EU, Eurostat, vede databázi „návratů na příkaz k opuštění země”.

Ani při opakovaných dotazech ale nedokázal personál Eurostatu poskytnout podrobnější vysvětlení, týkající se těchto dat. Leanne Weber, výzkumnice na australské Monash University, která vedla kvantitativní studii o aspektech deportací, tvrdí, že takové chování „ukazuje zásadní nedostatek transparentnosti v momentech, kdy státy užívají svou sílu na vyhoštění cizince”.

Navzdory problémům se týmu Migrants' Files podařilo zkompletovat prostorově i časově celistvou databázi pro odhad nákladů deportací. Členské státy utrácejí v průměru čtyři tisíce eur za deportaci muže či ženy, z poloviny jde o náklady na letenku. Dohromady jsou náklady na deportace z EU blízko jedné miliardy eur ročně.

Čím více platí poplatníci, tím víc platí uprchlíci

Technologická opatření bránící vstupu migrantů, militarizace řecké, italské a španělské hranice uprchlíky zatím od pokusů proniknout do Evropy příliš neodrazuje. Naopak, jejich příliv v posledním roce sílí s tím, jak se na Blízkém východě a v Africe zhoršuje ekonomická a bezpečnostní situace.

Od roku 2000 překročilo podle nejlepších dostupných údajů hranice Evropy po moři či po souši (letecká doprava není započítána) 1,2 milionu uprchlíků. Další miliony používají falešné pasy či překračují svá víza.

Pokud vezmeme v úvahu jen uprchlíky bez dokladů a migranty, výzkum týmu Migrants' Files ukazuje, že tito zaplatili nejméně 13 miliard eur převaděčům, kteří jim slíbili, že je dostanou do Evropy. Desítky tisíc z těchto cest však skončily ve vlnách Středozemního moře utonutím, při nehodách nebo udušením na korbách kamionů.

Dva a půl tisíce zaznamenaných výpovědí uprchlíků o tom, odkud, kam a za kolik cestovali, dává dohromady obrázek o hlavních cestách, po nichž míří do Evropy a o tom, kolik za ně převaděčům platí.

Není jasné, zda se ceny a marže po vypuknutí občanské války v Sýrii zvýšily. Ví se ovšem, že vlády Sýrie a Libye samy vypravovaly emigrantské lodi a využívaly je jako zdroj zisku a také jako argument při jednání s evropskými státy. Situaci dál znepřehledňuje to, že evropské zákony nerozlišují mezi převaděči, kteří se snaží jen vydělat, a těmi, kteří jednají ze soucitu.

Byl zaznamenán i případ, kdy rodina zaplatila za relativně bezpečnou a pohodlnou cestu rychlým motorovým člunem z Libye do Itálie 100 tisíc dolarů (2,4 milionu korun), pro většinu smrtelníků je ale nabídka převaděčů jasně daná barvou kůže a tím, odkud pocházejí. Uprchlíci ze subsaharské Afriky platí nejčastěji kolem 700 eur (19 tisíc korun) za „lístek” do podpalubí jakékoli lodi, která je zrovna k dispozici. Majetnější zájemci z Blízkého východu zaplatí přibližně 2000 eur (55 tisíc korun) za místo na palubě stejné lodi.

Nejpopulárnější je ovšem cesta letadlem, důvěryhodná čísla o počtu takto přepravených běženců, kteří proklouznou letištními kontrolami, však neexistují. Z útržkovitých zpráv lze vyčíst, že například za cestu z Mosulu do Paříže zaplatí irácký uprchlík 16 tisíc eur (436 tisíc korun). Trik spočívá v tom, že aby unikl zostřeným kontrolám, letí přes Cayenne ve Francouzské Guayaně, brazilský Belém a Sao Paulo do Istanbulu a až odtud pokračuje do Francie.

Maročtí převaděči zase nabízejí za 5 tisíc euro (136 tisíc korun) přímý let do Paříže s tím, že uprchlíka vyvedou z letiště Charlese de Gaulla tajným východem, aby se vyhnul pasové kontrole. Pokud to funguje, musí mít komplice mezi zaměstnanci letiště. Pakliže ne, uprchlík převaděče, který ho napálil, pravděpodobně už nikdy nenajde.

Mezinárodní tým The Migrants’ Files

Projekt podpořil JournalismFund.eu

Koordinátor: Journalism++

Sběr dat a programování: Elaine Allaby, Michael Bauer (Der Standard), Ana Isabel Carvalho (Journalism++ Porto), Jakob Espersen, Daniele Grasso (El Confidencial), Peter Grensund (Journalism++ Stockholm), Sylke Gruhnwald (SRF), Timo Grossenbacher (SRF), Markus Hametner (Der Standard), Kristian Holgersen, Alice Kohli, Ricardo Lafuente (Journalism++ Porto), Alexandre Léchenet (Libération), Jean-Marc Manach, Andrea Nelson Mauro (Dataninja.it), Jacopo Ottaviani, Adam Rodriques (Global Initiative), Lise Møller Schilder, Julian Schmidli (SRF), Katerina Stavroula (Radiobubble).

Pomocní rešeršité: Clotilde Lavergne-Bril, Niklas Svedberg.

Autor:  Jan Cibulka, Marcel Šulek, Petr Kočí
 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2016 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace