Petr Nováček: Volby před 25 lety – velké naděje, velká zklamání
Inu letí to, letí! Je to už čtvrt století, kdy se u nás po 44leté pauze opět konaly svobodné volby. Svým způsobem to ale spíše než volby byl plebiscit, vzpomíná vnitropolitický komentátor Českého rozhlasu Petr Nováček.
K urnám se na území České republiky dobrovolně dostavilo 96,8 % oprávněných voličů. Zhruba polovina hlasovala pro Občanské fórum spjaté s osobností Václava Havla a symbolizující přelom v listopadu 1989, známý jako „sametová revoluce“. Husákovský „reálný socialismus“ byl manifestačně odeslán na ono pověstné smetiště dějin.
Leč vraťme se do volebních dní 8. a 9. června 1990. Voliči vybírali z 23 politických stran prý zejména podle jejich programů, jak tehdy tvrdili sociologům. Pestrá nabídka to však nebyla! Volební programy kandidujících stran se v mnohém překrývaly a většina z nich byla velmi obecných. Jistěže existovaly i výjimky, jakou byl například program tzv. moravistických stran a hnutí, operující s ideou „moravského národa“, anebo - a to zejména na Slovensku – program romské strany.
Malá odlišnost programů kandidujících stran byla půl roku po Listopadu pochopitelná. Téměř všichni, každopádně drtivá většina společnosti a potažmo volební strany a hnutí odmítaly stroze návrat komunistického režimu, jehož temná tabu vycházela najevo. A všichni anebo téměř všichni toužili v té polistopadové euforii po svobodě, demokracii, po právním státu, zpátky do Evropy a samozřejmě také po ekonomicky výkonném a sociálně velkorysém státu. Měli jsme Havla a chtěli jsme se mít pokud možno už pozítří stejně dobře jako sousedé v Rakousku, kam jsme v zaplněných karosách směřovali na jednodenní výlety s doma nasmaženými řízky v batozích.
Před 25 lety jsme poprvé svobodně volili. Prozkoumejte výsledky v obcích
Číst článek
Problém spočíval v tom, že konkrétnější představu, jak se od „reálného socialismu“ co nejrychleji odpoutat a vybudovat liberální demokracii, mělo tehdy jen nemnoho „osvícených“. Od počátku roku 1990 se přitom nechalo ministerstvem vnitra zaregistrovat 66 nových stran a hnutí. Často jim pak scházeli nejen členové, nýbrž hlavně vůdčí osobnosti schopné zformulovat volební program na základě jasného ideového rámce a cílů, jež by voličům tu kterou stranu zřetelně charakterizovaly a dostatečně ji odlišily od jiných kandidujících stran. To se mělo změnit až v následujících dvou letech, poté co se rozpadlo Občanské fórum a vznikla Klausova ODS. Byla ostře ideologicky vyprofilovaná a nutila k témuž konkurenci. Jakkoli byly volební programy povýtce užvaněně všeobsáhlé, dodejme, že ani jeden z programů 23 kandidujících volebních stran neohlašoval úplnou privatizaci, restituce a lustrace.
První svobodné parlamentní volby před čtvrt stoletím a ještě ty následující na jaře 1992 kladly na voliče značné nároky i co se techniky volby týkalo. V České a Slovenské Federativní Republice disponoval volič v parlamentních volbách hned třemi volebními lístky. Dvěma volil do Federálního shromáždění, jedním do Sněmovny lidu a druhým do Sněmovny národů. Třetí lístek byl určen pro volbu do České národní rady (po rozdělení Československa 1. ledna 1993 se ČNR přeměnila v Poslaneckou sněmovnu Parlamentu ČR), zatímco Slováci třetím lístkem volili Slovenskou národní radu. Až do zániku federace mělo z ústavního hlediska daleko významnější postavení, než obě národní rady, Federální shromáždění. Když politické strany a hnutí sestavovaly volební kandidátky, do „federálu“ (slangový výraz používaný tehdy novináři) nominovaly „prvoligové“ kandidáty a ty další do České národní rady. Četní voliči, kteří neměli svou jednoznačně preferovanou volební stranu, naložili v červnových volbách 1990 se svými třemi hlasy tak, že s jejich pomocí takzvaně vyvažovali: například do Sněmovny lidu Federálního shromáždění hlasovali pro kandidátku strany A, do Sněmovny národů pro stranu B a do ČNR pro stranu C. Už tehdy měli navíc možnost přidělovat preferenční hlasy. Jejich prostřednictvím bylo z nevolitelných pozic kandidátek dopomoženo do poslaneckých lavic hercům, zpěvákům a jinak známým osobnostem. Celebritami se tenkrát ještě nenazývaly.
Laskavému čtenáři se omlouváme, leč hovořit o volbách bez trochy čísel bohužel dost dobře nelze. Začněme pětiprocentním blokačním kvorem, omezujícím přístup k poslaneckým mandátům. Bylo u nás uplatněno poprvé právě v červnových parlamentních volbách 1990. Mimochodem ani první ČSR (1918 – 1938), ani třetí republika (1945- 1948) žádné blokační kvorum neměla. V důsledku pětiprocentní závory se jak do Federálního shromáždění, tak do České národní rady z 23 kandidujících stran a hnutí probojovaly v prvních svobodných volbách pouze čtyři! Do „federálu“ v pořadí OF, KSČ, KDU a HSD-SMS (Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnost pro Moravu a Slezsko). V ČNR to bylo OF, KSČ, HSD-SMS a KDU až čtvrtá v pořadí. Zatímco ve volbách do ČNR získali „moravisté“ 10,03 % hlasů, ve Federálním shromáždění to bylo 7,89 % ve Sněmovně lidu a 9,10 % ve Sněmovně národů. (Hlas pro Sněmovnu národů, jež měla 150 členů, měl fakticky větší váhu než pro Sněmovnu lidu s 200 poslanci.) Je patrné, že příznivci „moravistického“ HSD-SMS, velmi to decentního předchůdce pozdějších dryáčnicích patriotických stran, směrovali svoje tři volební hlasy přednostně do národních struktur parlamentních reprezentací.
Mapa výsledků voleb do České národní rady v roce 1990. Nevolilo se na každém obecním úřadě, volební místnosti menších obcí byly často sloučené. Proto jsou na mapě bílá místa. Výsledky konkrétní strany si můžete zobrazit kliknutím na menu vlevo.
Není bez zajímavosti, že KSČ a KDU vykázaly prakticky shodný výsledek v obou sněmovnách Federálního shromáždění. Komunisté 13,48 % ve Sněmovně lidu a 13,80 % ve Sněmovně národů, zatímco KDU (což byla společná kandidátka lidovců a Bendových křesťanských demokratů) 8,69 % a 8,75 %. Jak KSČ, tak lidovci měli i v nepřehledné atmosféře, jaká panovala kolem prvních svobodných voleb, mimořádně disciplinované voliče. Proč? Inu nezačínaly po Listopadu od nuly. Byly to strany předlistopadové Národní fronty, s organizační strukturou vybudovanou až do nejmenších sídel a se stabilním voličským zázemím. KSČ a lidovci patřili k oněm čtyřem stranám v ČR a ke dvěma v SR, které se počátkem roku 1990 nemusely registrovat na ministerstvu vnitra a kontinuálně přešly ze starého režimu do nového. KSČ získala před pětadvaceti lety 13,24 % hlasů v České národní radě a kolem této hranice se s výkyvy pohybuje dodnes. Výsledek KDU v ČNR byl také velmi podobný tomu ve Federálním shromáždění: 8,42 % mandátů. Lidovci kolem osmi procent volební přízně dlouhodobě oscilují a po dvouciferném výsledku zatím stále jen touží.
Nakonec jsme si nechali jasného vítěze parlamentních voleb 1990 – Občanské fórum. „Strany jsou pro straníky – Občanské fórum je pro všechny!“, zněl předvolební slogan amalgámu politických stran, hnutí a občanských iniciativ, vzniklého víceméně spontánně 19. listopadu 1989. Bylo hybatelem „sametové revoluce“ a převratných změn v první polovině roku 1990. Původně v čele s Václavem Havlem, jenž byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem republiky, a poté s jeho nejbližšími spolupracovníky si vydobylo obrovskou autoritu. Univerzální politickou silou téměř pro všechny se však stát nemohlo už jen vzhledem ke své vnitřní ideové rozmanitosti, ba rozmáchlosti odprava doleva. To byla výhoda jen do té doby, dokud vnitřní nelad nezačal OF rozkládat. Zejména „zavedené“ politické strany, tedy lidovci a komunisté, na tu chvíli čekaly a na utkání s „fóristy“ se připravovaly.
Dočkaly se ovšem až víc jak půl roku po červnových volbách. V těch OF triumfovalo, byť ne absolutně! Ve volbách do Sněmovny lidu Federálního shromáždění získalo 53,15 %, což bylo v reálu 68 mandátů, zatímco v hlasování do Sněmovny národů 49,96 % čili 50 mandátů. Co se týče České národní rady, byl výsledek OF 49,50 % a 127 mandátů. Přestože si v dvousetčlenné ČNR mohlo dělat tak říkajíc co chtělo, v Pithartově vládě jmenované 29. června 1990 předsednictvem ČNR byl místopředsedou lidovec Antonín Baudyš. Osou federální vlády, jejímž premiérem se stal opět Marián Čalfa, bylo OF a jeho slovenská partnerské hnutí – Veřejnost proti násilí. Obě formace pro zdrženlivost slovenské strany k jejich společné škodě před volbami nefúzovaly, jak měly původně v plánu, takže polistopadové změny postrádaly jednu společnou federální sílu, jež by je koordinovaně posunovala kupředu.
Nejkomplikovanější situace nastala po červnových volbách ve Federálním shromáždění. VPN získala na Slovensku ve volbách do Sněmovny lidu 32,54 % čili 19 mandátů a do Sněmovny národů 37,28 % neboli 33 mandátů. Nejenže měla slabší pozici, než OF v České republice, ale byla na Slovensku silně tísněna zejména Křesťanskodemokratickým hnutím, vůči „Praze“ výrazně kritickým, jež obdrželo 18,98, respektive 16,66 procent hlasů a 11, případně 14 mandátů ve Sněmovně lidu a Sněmovně národů. Zatímco ve Sněmovně lidu byli (všichni) čeští poslanci v bezpečné dvoutřetinové většině, ve Sněmovně národů platil na základě ústavního zákona 143/1968 Sb., zákaz majorizace. Jeho původním smyslem bylo znemožnit české většině federativního státu „válcovat“ slovenskou menšinu. Každý federální zákon musela přitom schválit jak Sněmovna lidu, tak Sněmovna národů a v ní většina v obou jejich komorách – v české a slovenské. Minimálně to bylo v každé komoře 38 poslanců, ale VPN jich měla pouze 33. Odborná literatura uvádí, že strana či koalice, která získala na Slovensku alespoň 1,8 milionu hlasů, mohla využitím zákazu majorizace ve Sněmovně národů zablokovat projednání prakticky jakéhokoli zákona. Slovenští separatisté toho ve Federálním shromáždění, zvoleném v prvních svobodných volbách pouze na dvouleté funkční období, začali posléze pilně využívat.
Jak už bylo řečeno, z 23 pro volby zaregistrovaných stran a hnutí získaly poslanecké mandáty jen čtyři. Asi třetina hlasů odevzdaných pro zbývajících 19 uskupení propadla; jejich voliči neměli v důsledku pětiprocentního kvora ve Federálním shromáždění a v ČNR žádné zástupce. Na druhé straně zákonodárné instituce státu unikly hned na počátku demokratické éry rozdrobenosti a snížené funkčnosti. Mandáty poměrně těsně minuly Sociální demokracii (skončila pod čtyřmi procenty odevzdaných hlasů), slepenec zvaný Spojenectví zemědělců a venkova (kolem 3,7 %) a Stranu zelených (přes tři procenta). Pod třemi procenty zůstala Československá strana socialistická, ačkoli její tehdejší předseda Jiří Vyvadil počítal na základě jakéhosi průzkumu s pětinásobkem. To byl svého druhu kumšt takhle prohrát, vezmeme-li v úvahu, že z balkonu Melantrichu, sídla stranických novin socialistů Svobodné slovo, promluvil v listopadových dnech 1989 poprvé a pak ještě několikrát k demonstranty zaplněnému Václavskému náměstí Václav Havel. Pád národních socialistů, strany s předlouhou tradicí, započal…
Odpoledne 9. června 1990, bezprostředně po uzavření volebních místností, odvysílala Československá televize přímým přenosem brífink Jana Rumla a Martina Fendrycha, dvou blízkých spolupracovníků ministra vnitra Jána Langoše (VPN). Sdělili veřejnosti, že předseda Československé strany lidové Josef Bartončík spolupracoval se Státní bezpečností. S Bartončíkem, energickým a nadaným politikem, se v případě slušného volebního výsledku ČSL počítalo na funkci předsedy jedné ze sněmoven Federálního shromáždění, což samozřejmě padlo. Pro leckoho vzaly prvními svobodnými volbami velké naděje rázem za své, ale to už k velkým historickým okamžikům neoddělitelně patřívá.
