Moc je právo?! Cenci v Ostravě

Hra Cenci spatřila poprvé světlo světa v roce 1819. Shelley se pro ni inspiroval skutečným příběhem renesanční italské rodiny, které vládl zhýralý tyran Francesco Cenci, jenž uzurpoval celou rodinu a dceru Beatrice opakovaně znásilnil. Beatrice se však jako jediná dokázala svému otci postavit a za všechna příkoří se pomstít.

Na česká jeviště se hra Cenci dostala až v roce 1922 v režii Karla Čapka a poté upadla na dlouho do zapomnění. Do chvíle, než se dramaturgyně Klára Špičková a režisérka Anna Petrželková rozhodly toto dílo oprášit a s výrazným autorským přístupem oživit pro současné jeviště. Dramaturgicko-režijní koncepce se opírá o textovou úpravu, která sice drží veršové schéma, ale nezdráhá se řady škrtů, které zkrátily celou hru o jedno dějství. Kromě krácení přistoupily Petrželková a Špičková i k obsahovým úpravám, které obohacují jednotlivé postavy o plastičtější a nejednoznačné charaktery. Volbu tématu a vznik inscenace objasnila v rozhovoru Klára Špičková.

Z představení Cenci |foto: Radovan Šťastný

„Já myslím, že v době pana Fritzla a jiných kauz je tohle téma na výsost aktuální. Chtěli jsme udělat nějakou výzvu v klasickém titulu, protože podání je ryze moderní a souvisí s výkladem hry a s razantní úpravou. Neměli jsme možnost vídat ho na českých jevištích a přitom tato hra je neprávem opomíjená a zaslouží si dramaturgickou pozornost. Ten překlad je skvělý, ale je skutečně sto let starý. Existuje ještě jeden starší překlad, ale po tom jsme vůbec nesahali. Práce nespočívala ani tolik v úpravě překladu, jako v úpravě dějové zápletky, protože Otokar Fischer přeložil velmi poctivě Shelleyho hru. Z Cenciho udělal romantického démona, z Beatrice čistou, bělostnou, nevinnou dívku, takovou Johanku z Arku, a my jsme se rozhodli, že chceme z Beatrice udělat dceru svého otce a dceru své doby, která bere osud do vlastních rukou. Což u Shelleyho není tolik akcentováno, ona nezavraždí svého otce, jako je to u nás. To jejich vězení není sychravá tvrz, ale velmi luxusní sídlo, butiky, impérium, které on ovládá. A protože je to spojeno s luxusem a penězi, tak se málokomu chce toto impérium opustit. A proto i ta rodina může přihlížet domácímu násilí, ale než se odhodlají s tím něco udělat… oni potom zruší člověka, který je jejich architektem, a to je větší odpovědnost než zabít jenom tyrana.“

Starý tragický příběh o útlaku, bezpráví, korupci a krvavé pomstě je aktualizován a tematicky zasazen do dnešního prostředí i doby. Rodové jméno Cenci září jako zlatý nápis nad velkou výkladní skříní a připomíná tak názvy světových módních značek, jako jsou Gucci, Armani nebo Versace. Tato značka je prostředkem moci Francesca Cenciho, který jako všemocný demiurg vládne nad celou rodinou. Prostředí luxusu a bohatství je umocněno skvostnými extravagantními kostýmy Hany Knotkové. Herectví je vedeno v duchu groteskně pokroucené stylizace, která je patrná v hlase i pohybu herců. Zároveň však není hnána do extrémů, a nehrozí tak, že by postavy upadly do umělé loutkovitosti. Gradace děje je opřena o dramatičnost, která scénu od scény nabývá na síle a překvapuje tak zvraty v ději. Veršovaný text plyne hercům z úst bez větších potíží, aniž by jim znemožňoval jemnější psychologické prokreslení charakterů. To v kombinaci se stylizovanými situacemi vytváří celistvou tragikomickou atmosféru.

Do role Beatrice Cenci byla obsazena Andrea Mohylová, která bravurně rozehrává povahové kontrasty své postavy. Mohylová nezobrazuje Beatrice ploše pouze jako ubohou oběť, ale částečně jako hýčkanou a drzou slečinku, která pobrala mnohé z povahy svého otce. Zároveň je však silnou a odhodlanou ženou stojící si za svou pravdou i činy. Jak k roli přistupovala, prozradila osobně.

„Role Beatrice se mi zkoušela těžko, protože to, co ona tam zažívá – s otcem, rodinou a vůbec, to je něco nepředstavitelného. Všechno to byla fikce a fantazie, co jsme vytvářely se slečnou režisérkou. Ona mi třeba říkala, že neumím nenávidět, že ta nenávist tam být musí. Takže jsme třeba pracovay na tom, že jsem se učila nenávidět. Ta role mi ukázala další směry a otevřela nové cesty.“

Z představení Cenci |foto: Radovan Šťastný

Roli preláta Orsina ztvárnil čerstvý absolvent herectví Divadelní akademie múzických umění Igor Orozovič, který nedávno vstoupil do angažmá Národního divadla moravskoslezského. V postavě Orsina dokázal v duchu přesně řízené stylizace vykreslit dvojznačný charakter vypočítavého prospěcháře a romanticky zamilovaného slabocha.

Anna Cónová, Jan Fišar, Vladimír Polák, Petr Sýkora a František Strnad jsou také členy hereckého týmu, který září v reflektorech prohnilého světa luxusu rodu Cenci. V Národním divadle moravskoslezském se tak spolupodílejí na realizaci osobitého a neopakovatelného zpracování silného lidského příběhu, který v českých divadlech tolik chybí.