Stále rozdělený Mostar pomáhá spojit divadelní hra. Uvedena bude i v Brně
V Bosně a Hercegovině, na řece Neretvě, leží dodnes rozdělené město Mostar. Tamní obyvatele totiž stále zatěžuje válečná zkušenost. Bosenští Chorvaté a muslimští Bosňáci od války jen těžko hledají společnou řeč. Napravit se to pokoušejí divadelníci z obou břehů Neretvy. Hra Pojďme na kafe je jejich prvním společným projektem po 20 letech. Po pražské zastávce ji dnes uvedou v Brně.
„Bude to trvat ještě spoustu let, než se všechny válečné rány zahojí. Doufám, že to bude ještě za našeho života. Mostar nikdy nebude jako dřív, ale přál bych si, aby tady byla snesitelnější atmosféra a aby lidé byli zase šťastní,“ říká Saša Oručević z bosňáckého Národního divadla alias Bosňák Hadžija ve hře Pojďme na kafe.
Obyvatele Mostaru má pomoci sjednotit divadelní hra ‚Pojďme na kafe‘. Dnes bude po Praze uvedena i v Brně. Natáčela o tom Tea Parkanová
Druhou hlavní postavu, Chorvata Marinka, ztvárnil Robert Pehar z Chorvatského národního divadla v Mostaru:
„Je to pro nás velmi osobní, protože já i Saša jsme z Mostaru, prožili jsme válku a do hry jsme oba vnesli svoji identitu. Jakkoliv je to univerzální příběh, je zasazený do lokálního kontextu a vypráví o našich ranách.“
Hra se odehrává ve třech rovinách - první z nich popisuje, jak si Marinko a Hadžija v zákopech chtějí dát kávu. Přitom stojí na opačných stranách barikády. Další dvě roviny ukazují obě postavy v jakémsi očistci a také v dnešním Mostaru.
„Sledujeme, co by se těm dvěma vojákům stalo, kdyby ve válce zahynuli; a jak by na tom byli, kdyby přežili. Jaký by byl jejich trest v nebi a jaký v soudobém Mostaru. Není přitom jasné, která možnost je horší,“ vysvětluje režisér a textař hry Dragan Komadina.
Nechává své postavy, aby se hádaly, nadávaly si, vzájemně se provokovaly a tu a tam přece jen na chvíli našly společnou řeč. Jeho příběh ale nepřináší rozuzlení nebo řešení současných problémů, které přináší poválečné soužití znepřátelených etnik. Vztah Marinka a Hadžiji má podle Komadiny lidi donutit k zamyšlení:
„Chceme klást otázky - Mostaru, ale i jiným rozděleným městům - jak dlouho tohle ještě potrvá? Je tohle svět, ve kterém budou chtít žít moje děti? Není.“
Hra jako očista
V Mostaru jsou dodnes lidé, kteří most přes řeku Neretvu nepřešli a v té druhé části města nebyli už přes dvacet let. Někteří tam dokonce nebyli nikdy.
Neobvyklý způsob ztvárnění bosňácko-chorvatského konfliktu ale mnohé přesvědčil, aby most překročili. Jak říká Saša Oručević, hru Pojďme na kafe teď uvádějí obě mostarská národní divadla:
„Dřív bylo pravidlem, že lidé chodili jen do ‚svého divadla‘. V případě našeho představení ale najednou začalo být jedno, kde ho uvidíte. Budí to emoce a lidé jsou možná i zvědaví.“
Robert Pehar vidí úspěch hry v tom, že na obyvatele Mostaru působí jako svého druhu očista:
„Publikum tu hru vnímá jaksi katarzně. Lidé na ni chodí třeba i sedmkrát osmkrát. Vznikla z ní taková terapie na všechny naše kolektivní problémy a spory, které bohužel pořád máme a se kterými žijeme. Jsem u divadla už 30 let a v poslední době jsem ztratil víru, že by jedna divadelní hra mohla podpořit změny ve společnosti nebo otevřít některá témata. Upřímně, tahle hra mi tu víru vrátila.“
Pojďme na kafe je především protiválečné představení. Kromě toho, že otevírá otázky válečných traumat z 90. let, upozorňuje i na jakousi studenou válku, která od té doby neskončila. A v tomto varování podle tvůrců hry leží cenné poselství i pro mladší generaci.
