První dopravní nehodu jste měl v březnu 2015. Tehdy jste neubrzdil svůj džíp a narazil do vozu před vámi, který zastavil na přechodu pro chodce. Při couvání jste ještě poškodil auto asistenční služby. Můžete popsat, co se ten den, popřípadě večer předtím, dělo?

Není to den předtím nebo večer, ten problém byl dlouhodobý. Katedru (Profesní přípravy na Policejní akademii; pozn. red.) jsem pár let zpátky převzal v nešťastnou dobu, měli jsme personální podstav, několik lidí odešlo. Navíc jsem měl problém s kolegou. Když jsem odpromoval na Univerzitě obrany, kolega, který byl v té době pověřen vedením, po mně začal jít. Například mi uděloval výtky služební kázně. Měl jsem totiž větší vzdělání než on a začal mě cílevědomě pracovně likvidovat. Nakonec jsem byl jmenován vedoucím katedry já.

To jste začal poměrně zeširoka. To vše mělo vliv na dopravní nehodu na jaře 2015?

Jen jsem chtěl popsat, jaké to bylo. Snažil jsem se fungovat, měl jsem dva podřízené a s nimi jsem musel zvládat výuku i vědecko-výzkumnou a publikační činnost. To byla práce pro osm lidí. Pracoval jsem v noci, o víkendech, snažil jsem se a chtěl jsem i sobě dokázat, že na to mám. Do toho se mi narodila dcera. A když jsem byl pořád v práci, byl jsem úspěšný v pracovním i mimopracovním životě, začaly problémy v rodině. To byl stres a tlak, do kterého jsem se dostal.

Řešil jste tehdy tu situaci alkoholem?

To se takhle nedá říct. V jakémkoli seriálu vidíte, že když je nějaký problém, dají si panáka. Všude. Občas jsem si - jako každý - ulevil.

Můžete to vyjádřit v množství? Býval jste v té době opilý?

V množství to říct nejde. Nemyslím si, že jsem býval opilý. Ale ano, logicky jsem se někdy napil.

Ptám se samozřejmě s ohledem na to, že při první dopravní nehodě vám policie naměřila 1,5 promile alkoholu.

První nehoda byla velmi zvláštní. Moji kolegové mi řekli, že nehoda není nikdy náhoda a že se s tím dalo počítat. Na škole (Policejní akademii) začaly poměrně velké problémy s ministerstvem vnitra. Náměstkyně ministra (Monika) Pálková nejprve chtěla, aby akademie začala učit úředníky státní správy podle nového zákona. Poté to pokračovalo panem (Františkem) Vaverou (Vavera vedl kabinet náměstkyně Pálkové a byl také kandidátem na takzvaného superúředníka, který by velel celé státní správě. Z postu odešel poté, co mu Policejní akademie odebrala magisterský titul, mimo jiné kvůli plagiátorství; pozn. red.). Hlavní myšlenka byla, že by zprivatizovali Policejní akademii, udělali z toho soukromou vysokou školu a tam by se věnovali vzdělávání státních úředníků. Na dvacet let by měli poměrně jistý zdroj příjmů. A podobně se to na dva tábory rozdělilo i na akademii. Já jsem se postavil na stranu rektora (Josefa Salače). A dalo se čekat, že nějaké problémy vzniknou.

Tomu nerozumím. Jakou spojitost má vaše první dopravní nehoda s bojem mezi ministerstvem vnitra a Policejní akademií?

Když máte nastíněné určité výhrůžky nebo podezření na sledování, tak se to dalo předpokládat.

Buďte konkrétní – jaké výhrůžky? Sledování ze strany ministerstva?

Ne, ne, prostě někdo nás na Policejní akademii měl pod kontrolou. Ale odkud byl, to není možné přesně stanovit. Já jsem jezdil do práce dvacet let stejnou trasou, ve stejnou dobu.

Co se tím snažíte naznačit? Že si někdo odsledoval váš denní režim?

Ano.

Ale jak to souvisí s vaší dopravní nehodou?

Stala se vlastně normální situace. Ráno jsem spěchal do práce, jel jsem na poslední chvíli, paní v autě přede mnou zabrzdila, protože na přechodu šly dvě ženy. Já jsem se úplně nevěnoval řízení a neubrzdil to. Zastavil jsem, vylezl z auta, na nikoho jsem nenajížděl, nikomu jsem nechtěl ublížit. To vše bylo také na záznamech z kamer. A to oni nečekali.

Nečekal to kdo? Lidé z ministerstva vnitra? O kom to mluvíte?

To vám neřeknu, to já nevím. To už asi nebudeme řešit.

Je to přece důležité, pokud tvrdíte, že ta nehoda byla zvláštní. Někdo měl na tom incidentu podle vás zájem?

Někdo měl zájem na tom, aby se o něm vědělo. Stejně jako u nehody pana (Romana) Janouška, to byl stejný způsob. Byl zájem na medializaci a poškození Policejní akademie, protože jsem tam byl jedním z vrcholných policistů. Pořád mi podsouvají, že jsem byl v době nehody opilý. To vůbec není pravda. Ano, naboural jsem do vozu přede mnou, ale ne proto, že jsem byl opilý. Jel jsem rychle a nedával pozor. Nedodržel jsem bezpečnou vzdálenost, normální věc. Navíc jak jsem spěchal do práce, nevzal jsem si tašku a neměl jsem doklady. A poté tam byla i ta zvláštní asistenční služba.

Co to znamená zvláštní asistenční služba?

Standardní asistenční služba má na sobě velké popisy, většinou oranžové majáky na střeše. Tento člověk měl Passat, bez majáku a zvláštního označení. Prostě není to standardní vozidlo asistenční služby.

Podle vás ten člověk z asistenční služby nebyl z asistenční služby?

Já nevím, co ten člověk dělá, ani jsem ho nezkoumal. Já se jen domnívám.

Podle vás se tam postavil schválně?

Určitě. Logicky musel jet za mnou. Jak jinak by tam mohl být rychle, do tří minut? Jsem přesvědčen o tom, že ten člověk mě sledoval. Já jsem třeba vůbec netušil, že jsem dýchal do jiného analyzátoru než ostatní účastníci nehody. Dopravní policie dávala dýchat poškozené paní, náhodně jedoucímu pánovi, ale mně už ne. Já jsem dýchal do analyzátoru příslušníkům motorizované jednotky. A když přijeli, v tu chvíli se tam objevily dva zpravodajské štáby. Policisté mi do pusy strčili analyzátor a dali mi dýchnout. Objevilo se tam množství kolem 1,5 promile alkoholu. Koukal jsem na to a říkal si, že to není možné.

Pil jste před tou nehodou?

Ten den jsem nepil, předchozí večer ano. Měl jsem pivo a nějakého panáka, to je i ve výpovědi. Ale není možné, abych měl v deset hodin ráno 1,5 promile. Možná tam mohl být zbytkový alkohol, ale rozhodně ne v hodnotě 1,5 promile.

Tu hodnotu vám přece naměřila policie.

Ano, ale dýchal jsem do jiného přístroje. Pátral jsem po tom. Když se snažíte někoho zbavit, dělá se to tak, že ten analyzátor strčíte třeba do přístrojové desky a dáte k němu například ubrousky s alkoholem.

Tvrdíte, že ta hodnota 1,5 promile…

(skočí do řeči) Je nesmysl.

A někdo tedy zařídil, aby se u vás objevila?

Ano.

Kdo?

To nevím.

Souvisí to s vámi zmiňovaným bojem mezi Policejní akademií a ministerstvem vnitra?

Já jsem o tom přesvědčen. To bylo poprvé, jak Policejní akademii reálně poškodili.

To je přece závažné obvinění. Jak by to ten někdo zařídil?

Jak jsem popsal, k analyzátoru dáte něco, z čeho se odpařuje alkohol.

Jenže ten někdo, kdo se vás – jak popisujete – snažil odstranit, by musel spolupracovat s policisty, kteří na místě vaši nehodu řešili. Museli by být dohodnuti.

Samozřejmě že ano. Když vás budou sledovat, tak to musí mít připravené. (Policisté) museli být nějakým způsobem motivováni, to už je jedno jak. My ale víme, že tento komplot u soudu nedokážeme. To nejde. Jen říkám, co si myslím a co vím. Co vím je, že jsem před nehodou nepil a nemohl jsem mít takovou hodnotu.

To je důvod, proč jste se po říjnovém rozsudku odvolal?

Ano. Nesouhlasím s množstvím alkoholu, to není možné. Kdyby mi naměřili třeba 0,15 promile, tak to uznám, že to byl zbytkový alkohol. Ale ne 1,5 promile. To opravdu ne.

Svou vinu tedy uznáváte pouze v tom, že jste se plně nevěnoval řízení?

Ano. Kdyby atmosféra v práci nebyla tolik vypjatá, kdybych toho neměl tolik, nemusel bych do práce jezdit na poslední chvíli. Kolem mě bylo hodně stresů, ale možná se projevily až při té druhé nehodě. Ta jde jednoznačně za mnou. To jsem nezvládl. Ta první nehoda rozpoutala všechno to, proč se stala ta druhá.

A ještě jedna poznámka k tomu prvnímu incidentu. Proč jste tehdy z místa nehody utíkal před novináři?

Protože jsem v té době byl policista ve služebním poměru, ve výkonu služby a nechtěl jsem, aby můj obličej byl v televizi.

Pokud jde o vaši druhou dopravní nehodu, ta se stala letos v dubnu. V jedné ulici jste – podle svědků úmyslně a opakovaně – naboural celkem 29 aut. Už jste naznačil, že to bylo i kvůli problémům po první nehodě. Tehdy vám ale policie opět naměřila 1,3 promile alkoholu.

Vezměte si, do jaké situace jsem se dostal. Čtyřicet let jsem žil jako normální spořádaný občan a z minuty na minutu je ze mě národně známá osoba. Byl jsem lotr, v každém zpravodajství, lidé si na mě ukazovali na ulici. Ten stres byl obrovský. Snažil jsem se to řešit, a to i pomocí medikace.

Vyhledal jste odbornou pomoc u psychiatra?

Ano, nedalo se to zvládnout, tlak byl velký.

Podle státního zastupitelství jste tuto nehodu způsobil pod vlivem alkoholu a léků.

Víceméně. Léčil jsem se i s nespavostí. Ty léky vás zklidní, utlumí, nemohl jsem spát, pořád se mi to vracelo.

V ten den jste měl navíc soud kvůli prvnímu incidentu. Bylo to i kvůli tomu?

Asi dva dny předem mi nebylo dobře, měl jsem žaludeční problémy. Ale spíš to byla nervozita než něco jiného. (V den soudu) jsem nespal, proto jsem se s právním zástupcem domluvil, že mě omluví pro nevolnost. Čekal jsem jen na telefon o tom, jak jednání dopadlo. Poté jsem měl asi osm hodin na to, než jsem měl vyzvednout dceru. Chtěl jsem se vyspat. Vzal jsem si prášky na spaní a nastavil jsem si budík. A protože jsem byl hodně vystresovaný, snažil jsem se spánek navodit uměle. Věděl jsem, že kombinace léků s alkoholem působí intenzivněji. Dopadlo to tak, že jsem se probudil, seděl na zadní sedačce služebního vozidla, na rukou měl pouta a prázdné kapsy.

Kolik jste toho vypil?

To vám nejsem schopen říct. Já si to prostě nepamatuju. Vím jen, že jsem chtěl usnout, ale nešlo to, a pak už jen probuzení. Jste doma, jdete si lehnout a probudíte se v policejním autě s pouty na rukou.

Vy si vůbec nepamatujete, jak jste do jednotlivých aut v ulici najížděl? Nic z toho?

Vůbec, to tvrdí svědkové, ale já to nevím. Policista mi řekl, že jsem naboural čtyřicet aut, a já jsem na něj zůstal koukat. Odvezli mě do zdravotnického střediska, kde jsem dal krev. Byl jsem ve velkém šoku. Chtěl jsem, aby se to vyšetřilo.

Proč jste měl u sebe zbraň?

(smích) Zbrojní průkaz jsem dostal v 18 letech, zbraň jsem nosil u sebe - kromě zahraničních dovolených - celých 27 let. Snažil jsem se být připraven. Se zbraněmi také pracuji.

Ptám se s ohledem na to, jestli jste měl zbraň kvůli tomu, že jste chtěl někomu ublížit.

To je naprostý nesmysl. Kdybych chtěl někomu ublížit, tak to vypadá jinak. To, co se stalo, mělo hlubší důvody a je to věc, která je pro mě nepříjemná. Stydím se za to, není to příjemné, když se k tomu pořád vracím.

Potřetí jste boural letos v srpnu, opět na Vinohradech jste poškodil několik zaparkovaných aut. I tehdy to ale podle policie vypadalo, že jste pod vlivem alkoholu.

To je úplně běžná, standardní, malá dopravní nehoda, kdy se vůbec nic nestalo. Já jsem dvacet let neměl žádnou dopravní nehodu a stala se mi zrovna po dvaceti letech.

Toto je přepis první části rozhovoru s Karlem Kadlecem. Bývalý policista přislíbil druhou schůzku, na které interview dokončí. S argumentem, že je pracovně zaneprázdněn, už se ale setkání nekonalo. Zpravodajský web Českého rozhlasu požádal o reakci na Kadlecova slova také ministerstvo vnitra. "Tvrzení v rozhovoru i celá situace a chování pana Kadlece je zjevně zcela absurdní . Vnímáme to jako jeho snahu hájit se opravdu všemi prostředky. Proto nevidíme důvod se k tomu vyjadřovat," reagoval za ministerstvo vnitra Jiří Korbel.

Hana Mazancová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít