Jaký je to pocit, když se někdo rozhodne, že zbourá vaši práci, práci architekta?

Říká se, že každý dům, který architekt postavil, považuje za své dítě. Sleduje, jak vyrůstá, jak se mu daří. V momentě, kdy má být zbourán, tak to bez ohledu na cokoli prožíváte srdcově, hodně osobně. Kus vašeho života se stává bezcenným.

Na Transgasu jste začínal, pokud se nepletu.

Do kolektivu jsem přišel někdy mezi lety 1967 až 1968. Tvořili ho (Jindřich) Malátek, (Ivo) Loos, (Jiří) Eisenreich. Já jsem se na (Transgasu) učil. Bylo to jako první láska, nejsilnější. A stavba trvala dlouho, prožili jsme tím prakticky sedm let. A tento kus života se mi teď pořád vybavuje. Z hlediska osobního, z hlediska architekta, spoluautora to považuji za tragédii a jsem z toho hrozně nešťastný. Prožívám to velmi smutně.

A v té širší, řekněme racionálnější rovině: jste v některých případech schopen uznat argumenty protistrany a říct ano, uznávám, demolice bude lepší? Protože v případě dejvické telefonní ústředny, která se aktuálně bourá, jste sice řekl, že vám to ‚rve srdce‘, ale že jde o stavbu, jejíž účel se už vyčerpal.

Samozřejmě, vnitřní pocit spoluautorství, že vám něco mizí, to je vám líto. Dejvická ústředna byla dělaná naprosto účelově pro telefonizaci Dejvic. Transgas je jiný případ, s tím se nesmířím. Z obecného hlediska, a tím se netajím, developera nepovažuji za zločince. Jejich názory chápu a rozumím jim. Staví, aby profitovali. To je přirozené.

Co tedy říkáte na nový projekt místo Transgasu? Má tam vyrůst obchodně-administrativní komplex o několika budovách.

Líbí se mi, nepovažuji ho za špatný. V tomto směru to vnímám korektně. Ale v momentě, kdy řada odborníků říká, že (Transgas) je cenná architektura, v tu chvíli jsem polichocen. Už jen to, že někdo požádá, aby to byla kulturní památka, mě potěšilo principiálně. V tu chvíli jsem si říkal, že můj pocitový názor je svým způsobem objektivní. Jediné, co můžu říkat, je nebourejte to. Nemůžu říct, že to zbourat nesmí.

Vyklízecí práce začaly v Transgasu zhruba před týdnem. Vy byste pro něj v současnosti dokázal najít uplatnění?

Určitě. Pro investora jsem dělal studii, jak by se s tímto areálem dalo naložit, kdyby se neboural. Kde by se dal přestavět nebo přistavět, kde jsou prostorové rezervy. Administrativní budovy by zůstaly, jak jsou. K budově blíž Muzeu by se přistavěl obloukový dům a pak ještě jeden blok, třeba i bytový dům. V tamburu by mohla být třeba kavárna, vedle toho fit centrum a obchody. Kvůli tunelům metra by se prostor o patro zvedl. Takhle bych si to dovedl představit.

Nebyla by rekonstrukce finančně mnohem náročnější než právě demolice a stavba nové budovy?

To nedokážu říct, neumím odpovědět. To musí vědět investor.

Podle zástupce investora Jakuba Vernera už v Transgasu navíc moc prvků s historickým významem nezbývá.

Už tam ani nechci chodit. Párkrát jsem tam byl a byl jsem z toho naprosto nešťastný. Je to zničené, radši se na to nedívat. Není tam ani ťuk. Zůstaly tam dvě věci, a to jsou dvě schodiště: to červené, vřetenové ve vstupní hale a jedno malé schodiště z přízemí do tamburu pod ústřednou. To jsou jediné zbytky vnitřku.

Má tedy Transgas ještě nějakou hodnotu?

Základní hodnota je, že je to bezvýhradně čili komplexně, bez kompromisů vytvořený areál, který ve své době měl v rovině architektury světovou úroveň. Slovo brutalismus si lidé spojují s něčím, co je hrubé či násilné. Je to legrační, protože pochází z francouzského le béton brut, což znamená přírodní, nefalšovaný. Materiály a konstrukce jsou přiznané ve své nepředělané podobě. Základ byl vždy pohledový beton, obyčejný, rezavé ocelové prvky, tedy v pravé železné podobě bez nátěru, dlažební kostky z ulice. Vůbec nic brutálního. Rozhodně to není torzo, které už nemá cenu.

Ptám se na to, protože Rostislav Koryčánek, vedoucí odboru UMPRUM a kurátor v Moravské galerii v Brně, prohlásil: „Realizace Transgasu je jednou z několika spojnic, která udržovala mentální propojení československé architektury s evropským děním.“ Je tedy podle vás chyba, že ministerstvo kultury neudělilo Transgasu památkovou ochranu?

Určitě velká chyba, z tohoto důvodu především. Ten citát bych podepsal. Transgas byl plynovod z Ruska do Německa, v té době měl tento evropský kontext. To je jeho hodnota. A proto by si zasloužil vyhlásit za kulturní památku. Rozumím, že je to na místě urbanisticky špatném. Ale nemyslím si, že je to argument, a tudíž to zbouráme. Jen jsem překvapen, že odborníci říkají nebourat, a najednou se bourat má. Je to překvapení.

Co by na demolici Transgasu řekli vaši kolegové spoluautoři, Malátek, Eisenreich a Loos?

Eisenreich, jak jsem ho poznal, by se s tím vyrovnal asi ze všech nejlíp. Byl drsný pragmatik a věci prožíval způsobem ‚co se dá dělat‘. Ještě zažil oznámení, že se bude bourat telefonní ústředna v Dejvicích. Říkal ‚Venco, co se dá dělat, nezblázníme se, dáme si panáka a jedeme dál‘. Malátek by pravděpodobně asi vyvíjel ještě větší iniciativy, než dělám já, víc by tlačil a snažil se. Ivo Loos by se buď upil, nebo skončil nějak hrozně špatně.

Jako že by se upil žalem?

Žalem. On už vůbec trpěl životem, znali jsme se velmi dobře, v práci jsme spolu žili léta a měli jsme k sobě hrozně blízko. Velice silně trpěl vším tím, co režim dělal. Navíc architekturu strašně prožíval, to byla pro něj absolutní věc. Nejedl, dřel, každou věc, každý detail, byl tím úplně prosycený. A kdyby se dozvěděl, že to, nad čím strávil tolik let života, jde k zemi, tak bych se až obával o jeho život.

A brutalismus jako takový? Není podle vás nedoceněný? Pro mnohé je těžkopádný a zkrátka a dobře nehezký, že je těžší mu – lidově řečeno – přijít na chuť.

Tyto stavby, takzvaně brutal, protože vznikly v době komunismu, se berou jako stavby komunismu. Jenže co nevzniklo v době komunismu? I rohlíky byly komunistické. Lidé si budovy (brutalismu) spojují s násilím režimu. (Brutalistní) dům se lidem nelíbí, tlačí na ně svou hmotou, svou drsností, bezohledností k okolí, žádné přizpůsobování. Transgas tohle z části také odnáší. Nespravedlivě, leč odnáší. Je to dáno i vkusem. Mnohdy se za ideologií neskrývá nic jiného než postoj konkrétních lidí, jejich dobové názory.

Shodou okolností se v aktuálním čísle časopisu Respekt Jan H. Vitvar v komentáři k Transgasu ptá, zdali se máme při památkové ochraně spoléhat a řídit jen aktuálním vkusem.

Jistě. Na druhou stranu žijeme v nějaké době, nějak se na věci díváme, ale nemůžeme mít vše natolik osvícené, že bude vždy vše správně. Přeženu to, ale třeba se s odstupem doby ukáže, že bylo dobře Transgas zbourat. Nenajdeme na to žádný mechanismus nebo lék. Je to věc přesvědčování, hledání. Já to ale uzavírám tím, že pro mě osobně je to tragédie.

Hana Mazancová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít