Pásky s čidlem a časový rozvrh. Tak funguje domácí vězení v Belgii
Domácí vězení s elektronickou kontrolou má u nás začít fungovat od příštího roku. V Belgii s ním mají už letité zkušenosti, fungovat začalo v roce 1996. K elektronickému systému kontroly výkonu trestu patří černý náramek s čidlem na noze a přesný časový rozvrh, kdy smí odsouzený opustit hlídaný prostor.
Ředitelé věznic navrhují přechod do domácího vězení těm s tresty do tří let. Snaží se tak snížit přeplněnost věznic. Elektronické náramky nosí také vězni, kteří si doma odpykávají poslední část trestu před propuštěním. Náramky dnes nosí tisíc odsouzených.
Celý den kontrolují operátoři řídícího centra elektronického dohledu pohyb odsouzených, kteří nosí na nohou pásky s čidlem. Na obrazovkách hned vidí, jestli se některý z tisícovky trestanců dostal mimo oblast hlídanou přístrojem umístěným u něj doma, nebo jestli se pokusil manipulovat s kontrolním zařízením.
Když se jméno odsouzeného rozbliká, okamžitě volají a žádají vysvětlení. Elektronický náramek nosí na noze už tři měsíce také jednačtyřicetiletý Dimitri García z města Marche-en-Famenne vzdáleném asi sto kilometrů východně od Bruselu.
„Všichni vědí, že nosím ten náramek. I v práci, tedy v kurzu, kde se připravuji na povolání svářeče,“ říká Dimitri García.
Na ulici si náramku nevšimnete
Na ulici se neliší od jiných lidí. Náramek pod jeho džínsy není vidět. Ani se ale prý nesnaží tajit to, že je vězněm s elektronickým dohledem.
„Ne, hlavně to ne. Moji kamarádi mne znají a vědí, co jsem udělal. Myslím, že je to hlavně problém pro ostatní lidi. Ty to znepokojuje. Je to součást mne, mého života. Nemám co skrývat,“ pokračuje pan Dimitri.
„Často se stává, že se lidé ptají, co to mám na noze. Odpovím, že je to elektronický náramek. Bývají z toho v rozpacích, ale pak už se na víc neptají. Zvědavější jsou děti, ale těm je to jednodušší vysvětlit.“
Pan Dimitri si odpykává trest čtyř let a devíti měsíců. Za co, to jsem se nesměl dozvědět. Tři roky strávil v žaláři, zbytek trestu bude v domácím vězení s elektronickým dohledem.
Denní režim se domlouvá dopředu
Svůj denní režim si musí vždy na měsíc dopředu dohodnout se svou probační úřednicí. Tou je Geraldine Martinová.
„Ke sportovním aktivitám, nebo nákupům a dalším soukromým činnostem musí odsouzený využít svých přidělených volných hodin. Od pondělí do pátku má k dispozici pět hodin, které může mezi šestou a dvaadvacátou hodinou strávit mimo domov,“ popisuje Martinová.
O víkendu má volna o něco víc. Jejich rozvrh si musí předem dohodnout. Dá se měnit jen výjimečně. K tomu má ještě vyhrazené hodiny, kdy chodí do práce, k lékaři, nebo kdy se musí dostavit k soudu.
A co se stane, když časový rozvrh nedodrží? Po třech zpožděních v jednom měsíci se odsouzenému zkrátí počet volných hodin. Soud, který sleduje výkon trestu nebo ředitel věznice mu pošlou dopis s oznámením, že má méně vycházek.
Když odsouzený v porušování režimu domácího vězení pokračuje, nezbývá než ho přemístit zase do vězeňské cely. Geraldine Martinová měla už i případ, že odsouzený o návrat do vězení sám požádal, protože se nedokázal podřídit systému elektronického dohledu.
Sledování odsouzeného je levnější než vězení
Domácí vězení navrhují ředitelé věznic automaticky odsouzeným s trestem do tří let. Brání se tak přeplněnosti nápravných zařízení. Soud je ukládá některým vězňům na zbytek trestu před propuštěním.
„Myslíme si, že když si pachatel odpykává trest mimo věznici, je to lepší pro jeho další začlenění do společnosti. Probační úředník s ním může snáz pracovat. Nemůžete někoho izolovat od společnosti a pak ho do ní najednou vrátit,“ říká zástupce ředitele Národního centra elektronického monitoringu ministerstva spravedlnosti Pedro Ferreira Marum.
„Cena jednoho dne sledování odsouzeného je v porovnání s náklady na jeho pobyt ve vězení asi třetinová. Čtyřicet až pětačtyřicet eur denně, to je mnohem méně, než co stojí den ve vězení. Jsou to náklady, ale je třeba to brát také jako investici do člověka,“ podotýká Pedro Ferreira Marum.
I vězeň Dimitri García je rád, že si může půldruhého roku odpykat mimo zdi věznice. „Je určitě lepší nosit elektronický náramek. Rozdíl je v tom, že ve vězení se udržuje násilí. Je těžké se mu vyhnout, když jste v tom prostředí. Přechod do normálního života je těžší. Musím se vrátit mezi lidi, kteří se chovají normálně. Určitě je lepší být venku než tam.“
„Ve vězení jsem měl vždy pocit, že mne někdo špehuje, poslouchá a dívá se na mne. S tímto přístrojem ne. Cítím se svobodnější. Už se mi nezdá, že mne ostatní sledují,“ dodává García.
