Počet obětí masakru ve Srebrenici není stále konečný
Před patnácti lety srbské jednotky dobyly východobosenskou enklávu Srebrenica a povraždily kolem osmi tisíc muslimských chlapců a mužů. Masakr si včera ve Srebrenici připomnělo čtyřicet tisíc lidí. Přesný počet obětí pravděpodobně nebude nikdy znám, protože těla jsou pohřbena v mnoha masových hrobech, o nichž si nikdo nevedl žádné záznamy. Přesto se Mezinárodní komise pro pohřešované osoby snaží co nejvíce obětí identifikovat.
„Já si nemyslím, že se všechny těla najdou. Krajina se neskutečně rychle mění. Svědek vám označí nějaké místo, vy tam kopete a nic. Tak ho necháte desetkrát nějaké místo označit a už tam nekopete. On ví, že tam někde ten masový hrob je, ale už nemáte šanci, jak ho objevit,“ říká genetik Daniel Vaněk, který se v Bosně s Hercegovině tři roky podílel na identifikaci těl z masových hrobů.
Jeho slova potvrzuje i nedávný náhodný objev dalšího masového hrobu. Při stavbě vepřína nedaleko chorvatského Vukovaru vykopali dělníci stovky lidských kostí. „Ty kosti nemají jména a genetici se starají o to, aby mohli rodinám, které někoho pohřešují, vrátit jejich milované, aby je mohli pohřbít a tragédie pro ně skončila,“ vysvětluje genetik.
O masakru ve Srebrenici mluvili na Rádiu Česko genetik Daniel Vaňek a válečný zpravodaj Jan Urban, který v té době působil v Bosně.
Jak mravenčí práce to je dokazuje i fakt, že během Bosenské války zemřelo nebo zmizelo na 100 tisíc lidí. Při masakru Bosňáků v Srebrenici zahynulo podle oficiálních čísel přes osm tisíc civilistů. Jen ale dvě třetiny z nich se zatím podařilo objevit a identifikovat.
Daniela Vaňka dodnes mrazí když si na Srebrenicu vzpomene: „Tam projíždíte nádhernou krajinou a najednou přijedete do toho údolí a tam vás to úplně vysává. Je tam takový chlad, vysává vám to energii. Je to místo, které je nabito hrozně negativní energií. Ono není divu, když se tam odehrál takový krvavý masakr.“
Na masové hroby si nezvyknete
Přestože v České republice pracoval s kriminální policií a byl zvyklý na ledacos, tak říká, že na peklo masových hrobů se zvyknout nedá: „Představte si letištní halu a tam máte 400 těl vyskládaných kolem sebe. Dost děsivý pohled a v Čechách se prostě nepřipravíte na to, že vám za jeden den z jedné jámy vytáhnou 50 těl a ty mají ránu do týla. To ve vás zůstane a na to se nedá připravit žádnou prací až na misi v zahraničí.“
Přes veškerou hrůzu genocidy, kterou si země bývalé Jugoslávie a obzvláště Bosňáci museli vytrpět, vidí Vaněk šanci alespoň na úspěšné dohledání všech obětí: „Bude to asi takový nekonečný příběh, ale ta první část, abychom měli vzorky těch žijících osob, tak ta byla udělaná. To je velice důležité, bez toho bychom se nemohli hnout dopředu, protože teď když po deseti letech nalezneme kosti, tak stále budeme schopni to přiřadit.“
Podle válečného zpravodaje Jana Urbana, který v té době působil v Bosně, v případě masakru ve Srebrenici selhalo především mezinárodní společenství: „Mezinárodní společenství bylo nabubřelé po pádu komunismu. Myslelo si, že všechno půjde samo. Tehdejší evropské společenství dokonce odmítalo spoluúčast Spojených států na začátku války. Říkali, tohle je hvězdná hodiny Evropy. Evropská společenství a celé mezinárodní společenství neuvěřitelným způsobem selhalo. Mír v Daytonu se nepodařil a o čtyři roky později vypukla válka v Kosovu.“
Léta trvalo, než srbská strana přijala odpovědnost za srebrenický masakr a letos v březnu prozápadní srbská vláda bojovala za schválení rezoluce, která tuto tragickou událost odsoudila. Soudy v Bosně, Srbsku i Haagu odsoudily za masakr desítky lidí. Ti hlavní aktéři ale zatím potrestáni nebyli: generál Ratko Mladič stále uniká, soud s Radovanem Karadžičem v Haagu nebyl dosud uzavřen.
