Němečtí sociální pracovníci debatovali v Praze o uprchlících. Musíme to zvládnout, tvrdí
Do Německa za poslední rok přišel víc než milion uprchlíků. Odpůrci migrační politiky kancléřky Merkelové volají po zavedení limitu pro počet příchozích. Zastánci nastaveného kurzu trvají na tom, že Německo má povinnost pomáhat. Spolkovou migrační politikou se zabývala debata z cyklu Lidová škola migrace, uspořádaná Multikulturním centrem Praha a Nadací Friedricha Eberta. Na otázky Českého rozhlasu odpovídali dva němečtí hosté, kteří mají s běženci zkušenost z působení v humanitárních organizacích.
Zhruba hodinu cesty od Berlína leží Zützen, vesnice s 350 obyvateli, do které před rokem přišlo 100 uprchlíků.
Dietmar Schultke, který tam působí jako sociální pracovník Červeného kříže, připouští, že měl nejdřív obavy, jestli starousedlíci nově příchozí přijmou.
„Naše malá vesnice byla rozdělená. Velká část lidí říkala: ‚uprchlíci vítejte'. Další je ale nechtěli. Báli se o svůj životní styl a tvrdili, že s běženci budou jenom potíže. Uspořádali proto i demonstraci, která na tomto místě byla myslím největší za posledních 20 let," popisuje Schultke.
Zvládá Německo příchod uprchlíků? A může se Česko poučit z jeho migrační politiky? Odpovědi na tyto otázky hledala nedávná debata s německými sociálními pracovníky
Nedlouho po té uprchlíci do Zützenu skutečně přišli. S tím zřejmě do značné míry utichly i vášně odpůrců. Dietmar aspoň už žádnou další velkou demonstraci proti migraci nepamatuje:
„Společně s místními jsme běžencům začali pomáhat. Ubytovali se a uprchlické děti nastoupily do škol společně s těmi německými. Prostě začali normálně žít. A po roce zkušeností musím říct, že se to povedlo."
Dietmarův kolega Patrick Irmer ze Saské rady pro uprchlíky spíš poukazuje na to, co je třeba zlepšit. Například pro integraci je klíčová znalost němčiny, často prý ale není dost jazykových kurzů.
Azylové ubytovny a registrační tábory
Také v prvních měsících po příchodu, kdy jsou ve velkých registračních táborech, nemůžou chodit do škol, a to je podle Patricka problém.
„Do určité míry to dává smysl. V té době totiž ještě není jasné, kde jejich cesta skončí. Stane se třeba, že dorazí do Drážďan, ale pak je úřady pošlou do Lipska. Takže by bylo zbytečné, aby začali navštěvovat kurzy ve městě, kde by je nemohli dokončit. Problém je, že uprchlíci v registračních táborech tráví třeba šest měsíců, aniž by se mohli začít vzdělávat," uvádí.
Patrick taky nemá iluze o životě v azylových ubytovnách. Sám by si prý nedovedl představit, že by po vyčerpávající cestě skončil na malém místě s tolika lidmi.
Upřednostnil by proto, kdyby úřady uprchlíky ubytovávaly výhradně v jednotlivých bytech, kterých je údajně jenom v Sasku prázdných spousta.
Máme odpovědnost, musíme to zvládnout
Přese všechny své výhrady ale Patrick o jedné věci nepochybuje: „Musíme to zvládnout, máme totiž odpovědnost. Proč? Uvedu jeden z důvodů. Jeden z důvodů Německo je čtvrtým největším vývozcem zbraní na světě. Mimochodem i z České republiky se prodává hodně zbraní. Také proto máme povinnost poskytnout mezinárodní ochranu těm, kteří utíkají z válečných zón."
Dietmarovi, který vyrůstal ve východním Německu, současná uprchlická krize připomíná něco z minulosti.
„Železná opona, berlínská zeď, to všechno bylo hloupé. Měli bychom si pamatovat, že něco takového už nikdy nechceme. Proto bych chtěl vzkázat třeba do Budapešti: otevřete své hranice, udělali jste v roce 1989, můžete to udělat i dnes,“ uzavírá Dietmar s narážkou na plot s žiletkovým drátem, který Maďarsko loni postavilo podél svých jižních hranic, aby zastavilo uprchlíky.
