Připomínky revoluce z roku 1989 Rumuny příliš nepřitahují
Vzpomínky na revoluci proti tyranii nejsou v Rumunsku příliš populární. Bez velkého zájmu obyvatel se zatím odehrávají akce připomínající revoluci, která před 25 lety svrhla v Rumunsku komunistický režim. Většinu obyvatel města Temešvár v západním cípu Rumunska nezajímají průvody se svíčkami a koncerty k výročí začátku revoluce. Přitom právě odtud byly první oběti povstání v roce 1989.
Na schodech pravoslavné metropolitní katedrály v centru Temešváru hoří několik desítek svíček. V prosinci 1989 tady vyhaslo několik životů. V celém městě bylo sto obětí. Mezi nimi i 17letý student nebo desetiletá školačka.
V rodině paní Iliany sice nikdo za revoluce nezemřel, ale i tak přišla ke katedrále položit svíčku. Za ty mladé lidi, kteří tady padli.
„Jsme rumunská rodina, tak vzpomínáme na jiné Rumuny, kteří pro povstání zahynuli,“ říká Iliana.
Připomínky revoluce z roku 1989 Rumuny příliš nepřitahují. V Temešváru natáčel Pavel Novák
Ke katedrále se vydal průvod několika stovek lidí s pochodněmi a s vlajkami s vyříznutým otvorem uprostřed. To byl symbol revoluce. Lidé vystřihovali z vlajek státní znak komunistického Rumunska.
Na začátek revoluce před katedrálou vzpomínala asi tisícovka lidí. Pro někoho jsou ale okamžiky v prosinci 1989 stále aktuální.
Řediteli Muzea revoluce v Temešváru Traianu Orbánovi bylo tehdy 45 let. Pracoval jako veterinář. O tom, že se ve městě demonstruje, se dozvěděl z vysílání svobodné Evropy. Přijel a zapojil se do protestu. Před katedrálou bylo tehdy asi 900 lidí.
„V prvních řadách bylo hodně studentů. Proti nim stáli vojáci s kalašnikovy v rukách. Začali se snažit rozhánět dav. Vojáci a tanky začali postupovat směrem k lidem. Rozprchli jsme se všemi směry. Já utíkal na náměstí Svobody, kde byla kasárna. Tam se nás pak část z toho davu sešla. I tam se nás snažili rozprášit,“ vzpomíná Orbán a pokračuje:
„Moje zapojení do revoluce trvalo jen 4 hodiny. Pak začali vojáci střílet ostrými náboji. Mnoho lidí na náměstí Svobody zasáhli. Já to dostal do nohy. Odvezli mne do nemocnice. Z léčení jsem se vrátil až příští rok v září.“
„Neměl jsem žádnou zbraň. Nic jsem neničil. S holýma rukama jsem protestoval proti Ceausescovi. Spolu s ostatními jsem žádal svobodu. A bylo to úžasné získat ji po 45 letech komunismu,“ dodává Traian Orbán.
Pamětníků jako je on, je v Temešváru hodně. Mnohem víc je ale těch, kteří na dnešním náměstí Vítězství, po kterém před 25 lety jezdily tanky a svištěly kulky, chodí mezi stánky vánočního trhu a užívají si svařeného vína, voňavých uzenin a sladkých koláčů. Pokud na to mají.
A také svobody, která byla před čtvrt stoletím v Rumunsku stejně nedostatkovým zbožím, jako maso, mléko nebo káva.