Ukrajinští uprchlíci teď místo dárků k Vánocům shánějí teplé oblečení a jídlo
Boje na Donbasu vyhnaly z domovů už přes milion lidí. Někteří odjeli k příbuzným, další žádají o azyl v sousedních státech. Asi polovina z uprchlíků ale zůstává na Ukrajině a nutně potřebuje pomoc. Tu se jim ve spolupráci s kyjevskou vládou snaží poskytnout Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
Centrum OSN pro uprchlíky v Mariupolu v těchto dnech distribuuje především teplé oblečení a deky. Celý den do něj proudí desítky běženců, kteří se bez pomoci neobejdou.
Paní Olga utekla z oblasti bojů už před půl rokem. Žila několik desítek kilometrů jižně od Doněcku. V jejich vesnici se začalo bojovat, okolo létaly rakety. Celá rodina se bála o život, proto Olga neváhala a i s dětmi co nejrychleji uprchla. Jen s tím, co měly zrovna na sobě.
Za uprchlíky do ukrajinského Mariupolu vyrazil reportér Českého rozhlasu Ondřej Bouda
Vrátit se zpět se bojí, protože fronta je stále jen pár kilometrů od jejího domu. Dosud ale nenašla práci, takže nemá peníze, a proto si přišla pro zimní oblečení pro děti. I tak patří k těm šťastnějším uprchlíkům – v Mariupolu může žít u rodičů.
Ti úplně bezprizorní běženci napřed trávili čas v letních táborech a rekreačních ubytovnách, které ale nejsou vhodné pro život v zimě. Vláda tak pro ně hledá nouzové ubytování, kde se dá.
V jedné z administrativních budov v mariupolském přístavu se teď tísní na 170 uprchlíků. K dispozici mají jen malou kuchyňku, vše je špinavé a páchne. Přesto si obyvatelé nestěžují, protože je tam alespoň teplo.
Radost z maličkostí
Příběh 88leté paní Xeni se podobá všem ostatním. Přišla válka, a tak opustila své hospodářství nedaleko Doněcku a vydala se hledat bezpečí. Přes děsivé zážitky ale neztrácí optimismus a dokáže se těšit i z drobností.
Její syn, který s ní žije v malé místnosti, kam se vejdou akorát dvě postele, se nedávno zajel podívat na jejich dům. Na zahradě našel nevykopanou mrkev a další zeleninu, tak vše přivezl. Při vzpomínce na salát, který si pak mohli udělat, se Xeni rozzáří oči. Pak se ale do místnosti vrací její syn, rozhovor přeruší a reportéra Českého rozhlasu rychle vypoklonkuje za dveře.
Ne každý uprchlík ale nese svůj úděl tak lehce jako usměvavá důchodkyně. Paní Anna je původním povoláním zdravotní sestra, práci si ale nemůže najít, a tak dostala na starosti alespoň celou ubytovnu.
Podle vlastních slov už nenávidí všechny, Ukrajince i Rusy. Fronta se přes její domov přehnala několikrát a vojáci jsou prý všichni stejní. Anna se rozčiluje, že se i v 21. století vůbec mohou dít taková zvěrstva, že lidé prchají ze svých domovů v obavách o život.
"Na ulici nikdo zůstat nemůže"
Stěžuje si také, že na uprchlíky se stále někdo jezdí dívat jak na vzácnou zvěř do zoo, nic se ale nikdy nezmění. Při zmínce o blížících se Vánocích jí vytrysknou slzy. Nemá ani na sladkosti pro své dcerky, natož aby jim mohla kupovat nějaké větší dárky.
Z neradostných úvah ji vytrhne nově příchozí muž. Juro je stavební dělník z okolí Luhaňsku. Přijel jen s tím, co má na sobě – s dlouhým kabátem, čepicí a šálou. Z domova si stihl vzít pouze doklady, je proto zcela závislý na pomoci OSN. Díky ní má ovšem alespoň základní potraviny.
V podpaží si Juro nese přidělenou deku, přišel se ubytovat. Anna si jen povzdechne, že už je všude plno. Pak se ale rozhodně vydá k jedněm dveřím. V pokojíku už žije jiná rodina a Juro se k nim bude muset přistěhovat, jiná možnost podle Anny není.
Na klepání nejprve nikdo neodpovídá, jako by obyvatelé tušili, co se chystá. Jenže nemají moc na výběr. Na ulici nikdo zůstat nemůže, umrzl by, a tak se zkrátka budou muset uskromnit, vysvětluje Anna.
Nakonec se přece jen dveře otevřou. Mladá paní má při pohledu na nového spolubydlícího děs v očích. Bez komentáře ale muže pustí dál.
