Uprchlíci v Aténách většinu obchodníků netěší. Moc nenakupují a navíc je krize
Přes Řecko dále utíkají tisíce lidí ze Sýrie či Afghánistánu a Iráku. Atény pro ně představují přestupní stanici, kde na vše dohlížejí převaděči a další lidé snažící se na běžencích zbohatnout. Migranti se už týdny shromažďují na náměstí Vítězství v centru metropole, kde získají vše potřebné pro cestu dál do Evropy. S výjimkou prodavačů občerstvení ale z toho ostatní řečtí majitelé obchodů radost vůbec nemají.
„Čtu si noviny, to asi mluví za vše,“ směje se 45letý Panaiotis, majitel obchodu s oblečením, který stojí od náměstí Vítězství v centru Atén jen kousek.
„Přistěhovalci už od nás nenakupují. Snaží se najít co nejlevnější zboží a co nejrychleji odjet do dalších zemí. Jako třeba teď: irácký mladík chtěl džíny, které už se slevou prodávám za 30 eur, on ale byl ochotný dát maximálně patnáct.“ říká pan Panaiotis a pokračuje:
Tisíce uprchlíků zaplavují náměstí v centru Atén. Obchodníci s občerstvením jsou spokojení, ostatní ale nevydělávají. I kvůli krizi. Natáčel Robert Mikoláš
„Navíc preferují obchody, kde je majitelem Pákistánec nebo někdo ze země, odkud pocházejí, a těch je tu všude okolo dost. Běženci se tam totiž snáze domluví,“ vysvětluje muž, který se vrhl na podnikání už v roce 1989.
Po celou dobu vlastní právě tento obchod sestávající ze dvou rozlehlých místností plných sportovních kalhot a bund, tepláků, džín, triček i kraťasů.
„S dobou před 25 lety se to nedá srovnat. Náměstí Vítězství patřilo k vůbec nejhezčím v Aténách, teď je plné uprchlíků, špinavé, všude se válejí odpadky. Oni připlují z řeckých ostrovů do přístavu Pireus a odtamtud všichni jedou metrem sem. Vědí, že tady si je už převezmou převaděči, že tu mohou sehnat SIM karty do telefonů, prostě vše, co potřebují,“ rozhodí rukama otec dvou dcer.
Jejich fotky, stejně jaké své manželky, má pověšené na zdi nad stolem s pokladnou. Sem za ním však prý už přijdou jen málokdy a i místní u něho nakupují pouze výjimečně.
„Oproti roku 2010 mám pětkrát nižší tržby. Kvůli uprchlíkům, ale také kvůli krizi. Jsme tak vlastně postiženi dvakrát,“ podotkne pan Panaiotis, který i přesto neztrácí optimismus a ani úsměv mu nemizí z tváře.
„Abych uživil rodinu, musím mít otevřeno 12 hodin denně,“ svěřuje se, ale pak mnohem vážněji dodá: „Dřív jsme pracovali ve třech, teď už si však jiné zaměstnance nemohu dovolit,“ uzavírá 45letý Řek.
