V severoosetském Beslanu si připomínají 10 let od teroristického útoku na školu
Před deseti lety zaútočili čečenští separatisté na základní školu ve městě Beslan v Severní Osetii, jedné z republik Ruské federace. Tři dny tam drželi přes 1200 lidí jako rukojmí. Na školu nakonec udeřily ruské bezpečnostní složky a na místě zůstalo přes 300 obětí, z toho více než polovina dětí.
O dění v Beslanu zpočátku informovalo jen málo západních novinářů. Jedním z prvních byl i tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku Petr Vavrouška.
„Den předtím jsme byli v Čečensku na prvních pseudosvobodných, demokratických volbách. Tehdy nás asi 120 zahraničních novinářů registrovaných v Moskvě dostalo povolení, že můžeme v Čečensku natáčet. Hned po těch volbách se všichni kolegové vrátili zpátky do Moskvy,“ vzpomíná Vavrouška.
Na beslanskou tragédii vzpomíná tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v Rusku Petr Vavrouška
On sám se namísto toho vydal do sousedního Ingušska, kde byla základna organizace Člověk v tísni. Chtěl natočit reportáž o tom, jak vypadá začátek školního roku v uprchlickém táboře pro Čečence.
„Asi po půl hodině za mnou přišel můj člověk z ochranky a řekl mi – v Beslanu se něco děje, teroristé obsadili školu. Bylo to jenom 15 kilometrů od toho tábora,“ vysvětluje, jak se o událostech dozvěděl.
„Tehdy byly hranice otevřené, protože mezi Ingušském a Severní Osetií nepanoval nějaký výrazný zpřísněný režim. Samozřejmě po tom teroristickém útoku už to bylo mnohem horší,“ dodává Vavrouška.
Za dvacet minut od oznámení už se tehdejší ruský zpravodaj Českého rozhlasu nacházel v Beslanu, pouhých 200 metrů od obsazené školy. Na místě panoval velký chaos.
„V prvních minutách, hodinách nikdo nevěděl, co se děje. Kolik dětí a kolik rodičů je uvnitř, jak početné je to teroristické komando,“ upozorňuje Vavrouška.
Do Beslanu se v následujících měsících a letech několikrát vrátil. „Hned po tom teroristickém útoku, po tom zásahu, po té tragédii říkali, že celou školu zboří a udělají tam citlivý památník, ale celá ta budova tam stojí dodnes, chátrá a padá. Jediné pietní místo zůstalo z tělocvičny, kde byli lidé drženi,“ uzavírá Petr Vavrouška.