Podle V4 nefungují kontrolní mechanismy, které zavedla Lisabonská smlouva

Za Českou republiku vystoupil na schůzce V4 předseda Senátu Milan Štěch - ilustrační fotoFoto: Tomáš Adamec

Podle předsedů národních parlamentů všech čtyř zemí, kteří se dnes sešli v Praze, má pokračování Visegrádské skupiny smysl i po vstupu do Evropské unie. Teď je naopak více důvodů spolupracovat než v minulosti.

„Evropa ztratí svůj politický vliv, nedokáže-li se v některých okamžicích chovat jako superstát. Nikoli, že by se superstátem stala, ale měla by mít tu možnost někdy uplatnit sílu, která je obdobná,“ řekl na úvod konference bývalý český eurokomisař Vladimír Špidla. 

Účastníkům připomněl důležitost evropské integrace. A podle jeho názoru Lisabonská smlouva zaručuje národním parlamentům dostatečný vliv na chod celé Unie. 

„Rozvinout systém parlamentní kontroly je základní a podstatné. Je také dobře, že Lisabonská smlouva v tomto směru je pokrok. Je to nedokonalý pokrok, je tam spoustu věcí, které lze jistě změnit, které by mohly být formulovány jinak a lépe, ale je to pokrok a nástroj, který dává po mém soudu možnosti, velmi hluboké a dlouhodobé.“ 

S většinou přítomných delegátů ale společnou řeč nenašel.Lisabonská smlouva umožňuje národním parlamentům vystavit takzvané žluté nebo červené karty. Tento systém ale zatím v praxi příliš nefunguje. Český senát zatím mechanismus využil jen jednou a neúspěšně. 

„Stejný názor a postup použilo Rakousko a Nizozemsko, dohromady to bylo šest bodů a nedosáhlo to zdaleka té požadované jedné třetiny. Znova připomínám, že otázkou je, zda kvóta jedna třetina, respektive u oranžové karty 50 procent, není příliš vysoká,“ popisuje svou zkušenost předseda českého Senátu Milan Štěch. 

Mnohem kritičtěji o fungování kontrolních mechanismů lisabonské smlouvy mluvil předseda Národního shromáždění Maďarska László Kövér: 

„Národní parlamenty využívají této možnosti příliš málo a navíc to moc neumí. Řada výhrad zaslaných do Bruselu má formální chyby a tak se jimi komise vůbec nezabývá. Navíc se parlamenty mohou vyjadřovat jen k návrhům evropské legislativy. Z Bruselu ale chodí řada jiných dokumentů, jejichž obsah poslanci nemají právo ovlivnit.“ 

Nejaktivnějším kritikem je Polsko 

Asi nejaktivnějším kritikem evropské legislativy byl dosud polský Senát, který se ji pokusil změnit celkem osmkrát, a také pokaždé neúspěšně. Podle maršálka polského Senátu Bogdana Boruszewicze ale ne vždy jde o chybu Lisabonské smlouvy: 

„Chybu je třeba hledat i u nás. A to především v neschopnosti koordinovat společný postup a úzce spolupracovat. Je třeba se scházet častěji, vyříkat si naše postoje a tam kde se shodneme, pak v Bruselu mluvit jednotným hlasem. Jenom tak budeme mít šanci dosáhnout změn, které pro nás budou prospěšné. Existuje samozřejmě možnost pozměnit Lisabonskou smlouvu, ale to je velmi složité. Mnohem jednodušší a prospěšnější by bylo naučit se spolupracovat.“ 

Visegrádská skupina by do budoucna podle všech předsedů národních parlamentů měla být především platformou pro koordinaci společného postupu členských zemí ve vztahu k Bruselu. A podle Milana Štěcha plní ještě jednu velmi důležitou úlohu: 

„Zejména u evropských institucí existuje velké nebezpečí odcizení občanů. A proto si myslím, že diskuze a povědomí, nejen politiků a občanů, že toto právo je, že Brusel není uzavřená společnost, do které nemůže nikdo zasahovat je nutno, aby bylo šířeno, ale aby skutečně bylo naplňováno.“ 

Nedostatek informací nebo pokřivená diskuse ohrožují evropský projekt víc než finanční krize.