FILM VS. REALITA: Porucha identity fascinuje Hollywood. Stereotypu zabijáka se ale nevyhnul ani Rozpolcený
James McAvoy hraje v thrilleru Rozpolcený osobu s 24 identitami. Některé jsou ženské, jiné mužské, jedna dokonce i dětská. Společně tvoří reakci Kevina na traumata z dětství. Dvě identity se ale projeví i vlastními psychopatickými choutkami, které se ve filmu promítnou v únosu trojice dívek. Co je disociativní porucha identity, jíž McAvoyova postava trpí? A jak častá je tato diagnóza v Česku?
Snímek M. Night Shyamalana není prvním ani posledním, který se touto duševní poruchou zabývá. Stejně tak ani nedrží prvenství v tom, že ze své hlavní postavy dělá monstrum. Jak ale tvrdí psycholog Petr Bob, lidé s touto diagnózou jsou mnohem častěji obětmi než agresory.
Jako Jekyll a Hyde
Disociativní porucha identity, kterou McAvoy ve filmu Rozpolcený trpí, se vyznačuje existencí nejméně dvou odlišných, vedle sebe přežívajících identit či stavů osobnosti.
„Obecně to máte jako Jekyll a Hyde. Jsou identity, které může člověk v čase prožívat a nepamatuje si na to. To se může stát i někomu v opilosti. V případě disociativní poruchy identity se tím ale myslí, že člověk není pod vlivem alkoholu nebo drog, že to přichází spontánně, že má návaly, kdy se chová úplně jinak než obvykle. Důležité je, že si z toho potom nic nepamatuje,“ vysvětluje psycholog z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Petr Bob.
Duševní nemoc je stále společenským stigmatem, lidé se bojí ji přiznat, říká profesor psychiatrie Thornicroft
Číst článek
Identity vznikají jako jakýsi způsob sebeochrany uvnitř mysli jedince, který si prožil nějaké silné trauma, nejčastěji v dětství. „Ke zdravému vývoji je potřeba, aby se vytvořila jistá integrita, která ale probíhá až v pozdějším věku. U dětí je celkem normální, že jsou jednou hrozně milé, podruhé zase zlobí, a nikdo – ani to dítě – neví proč. Když integrita člověka nedospěje do dospělé formy, tak tam zůstávají tyhle dětské formy chování, které ještě mohou být různě zvýrazněné,“ popisuje Bob.
Jednotlivé identity mohou mít vlastní zvyky, vlastnosti i romantické vztahy. Dokážou se ale lišit i po stránce fyzické. Zatímco člověk může být pravák, jeho druhá identita může být zase levák. Identity můžou také mít nemoci, kterými jinak daný člověk netrpí. V Rozpolceném se například jedna z McAvoyových identit léčí na diabetes.
„Mnohočetná porucha osobnosti, jak se tomu dříve říkalo, je vlastně tak trochu v nás všech. Všichni zaujímáme různé psychické stavy, které jsou specifické pro různé činnosti a vztahy, a nikdy nejsme stejní vůči dalším osobám, stále se měníme. Když jsou pak mezi těmi polohami silné přeryvy, tak se to dá považovat za nemoc,“ dodává psycholog.
Zda je třeba možné, aby měla osoba až 24 identit, se podle Boba dá těžko určit. I přes svou oblíbenost mezi filmovými zpracováními ještě porucha nebyla dostatečně popsána a její účinky se mohou u každého jednotlivce lišit. Přesto ale koncept disociativní poruchy není tolik neznámý.
"Ve skutečnosti jsme jen traumatizovaní lidé"
Způsob, jakým Shyamalanův Rozpolcený zobrazuje tuto konkrétní mentální poruchu, vyvolal ve Spojených státech pobouření mezi veřejností a lidmi, kteří disociativní poruchou sami trpí. K bojkotu snímku proto vyzývají prostřednictvím petice, která má přes 20 tisíc podpisů.
Stačí se pořádně začíst do stručného shrnutí od distributora, aby člověk pochopil, co té ne zrovna malé skupině lidí může vadit. Anotace totiž McAvoyův výkon vychvaluje za to, že se mu podařilo "vytvořit jedno z nejděsivějších monster, jaká se kdy objevila na filmovém plátně".
„Trpím touto poruchou a není nijak nebezpečná. Filmy jako tento jsou důvodem, proč se bojím mluvit o tom, s čím se musím denně potýkat. Lidé to nepochopí a já budu srovnáván(a) s podobnými filmy. Přitom každý, kdo mě zná, ví, že jsem opak nebezpečného člověka,“ píše pod peticí nemocný/nemocná z Kalifornie.
„Mám druhou identitu a je to ta nejmilejší osoba, co můžete potkat. Filmy jako Rozpolcený ukazují naši komunitu jako zlosyny. Ten film nás zobrazí jako monstra, i když jsme ve skutečnosti jenom traumatizovaní lidé,“ popisuje zase Ryan z Oregonu.
Práce v kanceláři, kouření i hormony. Roztroušená skleróza více postihuje ženy
Číst článek
Jiný anonymní přispěvovatel z Québecu přidává: „Mám identity, které jsou mužské, další ženské, jiné, co nemají žádné pohlaví, a pár, které ani nejsou lidské – ale to neznamená, že jsem šílený zabiják! Bojím se, že se o mém tajemství dozví nějaký ignorant. Přitom většinu dní vůbec nevyjdu z domu. Takhle je to pro mě a další lidi zasažené touto poruchou mnohem těžší.“
Že lidé s disociativní poruchou nejsou výhradně krvelačnými vrahy, jak naznačují filmy, potvrzuje i Petr Bob. Převážnou část lidí s touto poruchou podle něj čeká „hrozný život směřující od jedné hospitalizace k další“.
„Někdy se může stát, že tím, jak jsou celí bez sebe, vykonají nějakou kriminální činnost. Většinou jsou to ovšem oběti někoho jiného. A tuhle kombinaci všech možných forem týrání pak dál přitahují, i když jsou dospělí. Takže na ně doopravdy padá všechna hrůza světa,“ říká psycholog.
Záliba Hollywoodu v psychických poruchách
Podle Matěje Kollára z Psychiatrické nemocnice Bohnice v České republice disociativní porucha identity nebyla nikdy diagnostikována. Psycholog Petr Bob však namítá, že to může být dáno výklady různých diagnostických škol.
„Různé studie prokázaly, že lidé mohli být chybně diagnostikováni pod diagnózou schizofrenie. Disociativní porucha je i v dnešním diagnostickém manuálu samostatnou jednotkou, je ale faktem, že v rámci české psychiatrie nic takového publikováno nebylo,“ tvrdí Bob.
Nejvíce případů bylo naopak zaznamenáno ve Spojených státech. „To může být dáno i výraznou kulturní diverzitou, kdy tam lidé prožívají svět v některých věcech dost odlišně. V Česku je jistá tradice, lidé se cítí být v komunitě, mají sdílené názory, postoje. Ve Spojených státech tohle chybí. Tam je hodně oddělených subkultur, jak tam žijí mezi sebou různé národy, etnika a tak. Vliv na to může mít i určitá sociální nejistota vycházející i třeba z neexistence věcí, které u nás považujeme za samozřejmost – jako zdravotní pojištění.“
Podle psychiatra Kollára se historie této poruchy odvíjí od 60. let, kdy se v USA poprvé objevili pacienti, kteří údajně žili životy více osobností. Tuto epidemii měl spustit hororový snímek Psycho od režiséra Alfreda Hitchcocka a dosud trvající zájem filmového průmyslu o tuto diagnózu – spojený i s komerční úspěšností podobných snímků – ji má dále posilovat.
Do práce bychom neměli chodit před desátou, tvrdí vědci. Vyvolává to stres a únavu
Číst článek
Kromě zmíněného Psycha se tématem disociativní poruchy identity zabýval i například film Já, mé druhé já a Irena s komikem Jimem Carreym, thriller Identita s Johnem Cusackem nebo prostřednictvím postavy Gluma i trilogie Pán prstenů.
„Je zajímavé, že filmů o poruše, kterou většina psychiatrů nikdy neviděla, je stejné množství jako filmů o schizofrenii,“ rozmýšlí Kollár. Dodává přitom, že za posledních deset let bylo v Bohnicích hospitalizováno 6 lidí s diagnózou „F 44.8“, ani jeden z nich ale netrpěl disociativní poruchou identity nebo mnohočetnou osobností. U uvedených pacientů údajně šlo o disociativní tělesné potíže nebo poruchy vědomí.
