Stříbro Čechoslováků na MS v Chile 1962
Fotbalové mistrovství světa 1962 je logicky perlou v našem seriálu z historie šampionátů, kterým vás zveme ke sledování letošního turnaje v Jižní Africe. V Chile získalo Československo podruhé titul vicemistra světa, který byl o to cennější, že mužstvu před odjezdem do Jižní Ameriky věřil málokdo. Po slavném návratu se naopak reprezentantům skládaly oslavné písně, ale svaz po nich také například chtěl uhradit 12 korun a 80 haléřů za rádiovky.
První byla Brazílie a druhé Československo, které cestou do finále porazilo Španěly, Maďary a Jugoslávce. A ve finále po patnácti minutách díky Josefu Masopustovi vedlo nad obhájci titulu Brazilci 1:0.
Československý rozhlas tehdy posluchače informoval: „Pospíchal středem velkého čtverce, postupuje, narážečka a góóóóóóól! Hlásíme vám, milí přátelé, že Českoslovenští fotbaloví reprezentanti se ujímají v patnácté minutě prvého poločasu vedení 1:0."
Střelec finálové branky Josef Masopust ale tak nadšený po zápase nebyl: „Radši bych nedal první, ale poslední branku v tomto utkání, která by bývala rozhodla o tom, že titul bychom si odvezli k nám do Československé socialistické republiky," říkal.
Brazilci totiž skóre třemi brankami otočili, ale Čechoslováci přesto dosáhli nečekaného úspěchu a svými výkony zaujali. A to natolik, že kolem hráčů kroužili skauti profesionálních klubů z kapitalistických zemí.
Nezkažení penězi
U vicemistrů světa ale tehdy nepochodili, jak naznačil trenér Rudolf Vytlačil v rozhlasové besedě po příjezdu: „Pokusy byly, ale nikdy nikdo nepřišel s konkrétní věcí. A já se domnívám, že kdyby někdo přišel za hráči, tak oni samotní by s ním vyběhli," řekl.
Vždyť co by to bylo za ostudu, kdyby socialistický sportovec odešel hrát fotbal za velké peníze. Ostatně tehdejší fotbalový svaz i po stříbrných medailích z Chile dbal na to, aby reprezentanty penězi nezkazil.
Na to po letech vzpomínal útočník Josef Jelínek: „Vyměřili nám prémii 5000 korun zdaněných. To bylo tak na televizi a pak už nezbylo ani na pivo, abychom to mohli jít oslavit."
Ale stěžovat si na směšně nízké ohodnocení v té době příliš nemělo smysl, a tak třeba Josef Masopust bezprostředně po návratu rozhodnutí svazu nepřímo vlastně pochválil: „Takové přijetí, jakého se nám dostalo dnes, se skutečně nedá penězi zaplatit," řekl tehdy.
Za úspěch se musí platit
Absurditu doby dokresluje, že platit naopak museli reprezentanti. Obdarovali totiž svého mnohodětného chilského maséra, který se o výpravu staral, svými nafasovanými pokrývkami hlavy.
Vzpomíná Josef Jelínek: „Říkali jsme si, co mu dáme, a dali jsme mu rádiovky jako prezent pro děti. On byl šťastný, loučil se s námi na letišti. Šok pro nás pak byl, když jsme přijeli a museli jsme odevzdat nafasované věci. Samozřejmě, že jak jsme tam pak jednotlivě chodili, tak každému scházela rádiovka. Statečný svaz nám pak dal každému účet asi na 12,80 za jednu rádiovku a museli jsme je ještě doplatit. Takovéhle věci za úspěch na mistrovství světa jsou směšné, ale je to pravda," zavzpomínal Josef Jelínek.
