Ivo Knoflíček nemohl v Německu 17 měsíců hrát, na tréninky chodil uličkou lásky
Sedmnáct měsíců směl Československem zapuzený emigrant Ivo Knoflíček v západní Evropě jenom trénovat, než ho po pádu Železné opony těsně před koncem trestu vykoupil hamburský klub FC St. Pauli. Svému novému zaměstnavateli ale pomohl hned v prvním zápase přesně před 25 lety.
„Byla to depka, ale starali se o nás dobře, chodili za námi Češi, kteří také emigrovali. I hráči se o nás starali, brali nás na bowling a do rodin. Mám na to hezké vzpomínky, akorát jsme nemohli hrát mistráky,“ vzpomíná Ivo Knoflíček na život v Německu.
„Šel jsem tam s ním, že se to prolomí. Už v té době emigroval z Východního Německa Ulf Kirsten, který taky rok a půl stál a pak mohl hrát. Hokejisté to měli lepší – když utekli do Ameriky, mohli hned nastoupit,“ srovnává fotbalový internacionál.
Útočník s reprezentačními zkušenostmi Ivo Knoflíček mohl hráž až poté, co za něj St. Pauli dalo Slavii a zprostředkovatelskému Pragosportu 600 tisíc marek, i když ho o měsíc později mohlo mít už zadarmo.
V roce 1989 šlo o velmi slušnou částku, ale hned v prvním zápase proti Borussii Mönchengladbach se to Knoflíčkovu novému klubu vyplatilo. „Bylo to fantastické. Nastoupil jsem jako neznámý kluk z Česka. V novinách psali, co to je za přestup. Za Borussii hrál stopera Franta Straka, upláchl jsem mu a dal jsem na 2:1.“
„Lítal jsem tam po hřišti, byla to velká euforie. Hned prvním zápasem jsem si získal lidi. I Jána Kociána tam měli rádi a dodnes na to vzpomínáme. V minulém roce napsali knížku a říkají, že jsme byli jedni z nejlepších cizinců,“ vzpomíná současný asistent trenéra u slávistické juniorky na čtvrt století starou radost.
V zámku žít nepotřebuje
Následovaly dva roky a půl v Německu a sezóna v Rakousku. Potenciál měl Ivo Knoflíček větší, ale i kvůli zranění nikam jinam než do Bochumi a Steyru v zahraničí už nepřestoupil. A spíš než materiální dědictví mu zůstaly romantické vzpomínky na období v St. Pauli Hamburk.
„Byl to takový rodinný podnik, kde nikdo nesměl přijít v saku a kravatě, takový dělnický klub. Stadionek je u přístavu v Hamburku. Je tam známá ulička lásky Reeparbahn, kterou jsem chodil na tréninky. Každý den ležel nějaký zfetovaný pod plachtou, takže to bylo nabuzení,“ vzpomíná Knoflíček.
„Mohl jsem vydělat i větší prachy, ale jsem spokojený. Pocházím z Moravy, jsem kluk z vesnice, takže jsem na tohle dost skromný. Chtěl jsem si vydělat a zabezpečit rodinu, ale v zámku žít nemusím. Zvyknu si na všechno,“ říká 52letý Ivo Knoflíček, kterému po listopadových změnách v Československu právě před čtvrt stoletím skončilo dlouhé fotbalové vězení.