Čas fotbalových vesnic je nenávratně pryč
Po celé prázdniny jsme vám představovali příběhy slávy a úpadku vesnic a městeček, do kterých na čas vtrhnul velký fotbal a kde se hrála první nebo druhá liga. To už teď neplatí a žádný ze sedmi sledovaných klubů nehraje vyšší než krajskou soutěž. Měla pro obyvatele těchto malých obcí léta velkého fotbalu kromě zátěže také nějaký přínos? Patří ligový fotbal na venkov? A vrátí se v dohledné době ligový fotbal na českou nebo moravskou vesnici?
„Fanoušci přijeli na fotbal, odbylo se to na stadionu a zase odjeli. Že by se tady zdržovali, pobývali tady, utráceli tu peníze? Ne, to ne. Takové lidi sem přivádějí lázně. Ale o městě se vědělo, takže jsme měli propagaci, že město jako takové existuje,“ shrnuje přínos velkého fotbalu pro třítisícové Lázně Bohdaneč bývalá starostka Květoslava Jeníčková.
Totéž platí v podstatě pro každou ze sedmi obcí z našeho seriálu. Vědělo se o nich, ale nijak zvlášť z přítomnosti ligového fotbalového klubu neprofitovaly. Snad jenom z hlediska nehmotných statků, jako se to povedlo třeba v Ratíškovicích.
„Skvělá byla už jenom ta euforie lidí. Ke skalním fanouškům se připojili další obyvatelé a někteří vzpomínali na slavné druholigové roky let padesátých. Bylo to takové spontánní. A nezapomenutelné,“ připomíná ratíškovický starosta Josef Uhlík deset let starou dobu, kdy v jedné z největších moravských vesnic žili fotbalem ženy i muži, staří i mladí, zkrátka každý byl na svou ves pyšný.
Někde hrdost, jinde trapnost a fanoušci na hrobech
V Ratíškovicích vcelku nemají problém s tím, aby si na slavná léta uchovali pěknou vzpomínku, aniž by nesli následky fotbalového velikášství. Nebylo totiž zdaleka takové jako třeba v Drnovicích, kde obyvatelé leckdy zažívali spíše chvíle trapnosti.
„Kolikrát jsme šli v neděli do kostela a předtím na hřbitov a na hrobech leželi ožralí fanoušci a spali tam. To bylo hrozný,“ vzpomíná někdejší drnovická starostka Antonie Dvořáková.
Uprostřed „její" vesnice stojí a chátrá železobetonový stadion jako pomník zašlé slávy ambiciózního Jana Gottvalda. Čtyřiašedesátiletý rodák z Drnovic, kterému svého času hrozilo až 12 let vězení za hospodářskou trestnou činnost, vyvázl nakonec s třímilionovou pokutou a dnes provozuje rodinný hotel v nedaleké Lulči.
„Já jsem si takových hotelů mohl postavit padesát! Já jsem to dělal pro Drnovice, jednak protože mě to bavilo, jednak proto, že jsem dosahoval takových výsledků. A Drnovice jsem opravdu někam dostal. Ale pozor – to přineslo Drnovicím taky něco jiného než fotbal jako sport samotný. Před každým utkáním byly plné hospody, takže si myslím, že po této stránce se na mě nikdo nemůže zlobit,“ hájí své dílo Gottvald, který si na své fotbalové minulosti, díky níž si potřásl rukou i s anglickou královnou, hodně zakládá.
Blšany táhly víc než Slavia na Strahově
Zastánce v názoru, že spojení profesionálního fotbalu s vesnickým prostředím není už ze své podstaty nesmyslné a že záleží na provedení, má ve svém pokračovateli ve funkci místopředsedy fotbalového svazu Jindřichu Rajchlovi.
„Podívejte se do Německa na Hoffenheim, jak jim to šlape. Podle mého názoru není vůbec důležité, jestli se hraje soutěž v Praze nebo v Blšanech. Podle mě záleží jenom na návštěvnosti a na atmosféře. V Blšanech to byly jedinečné zápasy s neopakovatelnou atmosférou. A jestli mi přijde tři tisíce lidí na fotbal v Blšanech, anebo dva tisíce v Praze na Strahov, kde v té době hrála Slavia, tak pro mě to není rozdíl. A nedaleko Blšan jsou města jako Žatec nebo Louny, to není malý region, přičemž lidi tu podobné vyžití neměli,“ říká Rajchl coby bývalý ředitel fotbalového klubu z Blšan.
Hrál tam i brankář Petr Čech, který ale budoucnost ligového fotbalu na české či moravské vesnici příliš růžově nevidí. „Momentálně se v českém fotbale ukázalo, že to smysl nemá. Prostě je vidět, že sehnat sponzora, který by pomohl a pak třeba klub převzal, je v dnešních podmínkách velmi složité. Můžeme to vidět ostatně u tradičních prvoligových klubů, které mají s penězi problémy,“ podotýká reprezentační gólman.
Žádná ves na obzoru, liga zůstala městům
Ligové fotbalové vesnice zřejmě zůstanou nevratným specifikem české společnosti devadesátých let s dozvuky ještě po roce 2000.
„Aby fotbal stál na jednotlivcích jako byl Franta Chvalovský a jako byli všichni ti Čekanové, kdy to stojí a padá s jedním člověkem, tak to si myslím, že u nás nelze,“ uklidňuje někdejší blšanský trenér František Cipro ty obyvatele malých obcí, kteří z rozmaru bohatého rodáka přítomností ligového fotbalu trpěli.
Žádná vesnice, která by se do profesionálních soutěží hrnula, dnes na obzoru není. A nejmenším městem, kde se hraje nejvyšší fotbalová soutěž, je více než dvacetitisícové Uherské Hradiště.
V rámci projektu Fotbalové vesnice je v plánu i kniha a výstava, kde mimo jiné spatříte více dokumentárních fotografií z jednotlivých obcí. Budeme včas informovat. Uslyšíte také dokumentární pásmo o dopadu velkého fotbalu na malé obce. Článek o fotbalových vesnicích vyjde i 10. září 2010 v páteční příloze Lidových novin.
Fotbalové vesnice jsou také na Facebooku.
