Místo šaten hospoda, místo sprchy řeka – tak se hrál fotbal na vesnici

Blšanský Josef Fišer pamatuje, jak se jezdilo k zápasům na dvou kolechFoto: Štěpán Kačena

Fotbalové hřiště je zvláště v menších sídlech místem, kde se vždy odehrávala část společenského života. Fotbal je sportem, který se dodnes drží ve většině obcí včetně malých vesniček. Má to ale stále těžší, protože mladí lidé nejenže mizí z vesnic, ale i z fotbalových trávníků obecně – nabízí se jim rozmanitější škála vhodných výplní volného času než dříve. Období fotbalové romantiky se už těžko vrátí, a tak na něj aspoň zavzpomínáme. Slušovice, kterých se týká dnešní díl našeho seriálu o fotbalových vesnicích, k tomu skýtají ideální příležitost.

„Zpočátku jsme na hřišti žádných kabin neměli a převlékalo se v hospodě pana Srněnského společně se soupeřem. Umýt se museli hráči obou mužstev tehdy ještě v křišťálově čisté vodě řeky Dřevnice,“ tak zachycuje fotbalový dávnověk kronika klubu ze Slušovic. 

„Kde to bylo blíže, chodilo se pěšky, případně jezdilo žebřiňákem pana Fojtíka. K zápasům do vzdálenějších míst se jezdilo za pěkného počasí otevřeným autobusem pana Srněnského. Cestování museli všichni hráči samozřejmě platit ze svého. To dneska už není,“ komentuje další pasáž z klubové kroniky současný slušovický sekretář Lucien Rudl. 

Podobné začátky najdeme v archivech všech klubů s delší historií. Dřevní doby pokračovaly ještě i po válce. 

Dva bicykly na celé mužstvo 

„To jsme třeba jako dorostenci jeli tady do jedné vesnice, která je vzdálená 15 kilometrů. A měli jsme dvě kola na celé mužstvo. Takže vždycky dva jeli tak dva kilometry, pak kolo odložili a dál šli pěšky. Další tam zatím došli, nasedli na kola a jeli. Tak jsme jezdili jako kluci na fotbal. To neměl každej kolo jako dneska,“ vybavuje si blšanský pamětník Josef Fišer. 

Hráči Slušovic prémie nedostávají, ale dresy jim klub vypereFoto: Štěpán Kačena

Doprava za fotbalem se postupem času zdokonalovala a ve Slušovicích proslulých nevídaně výkonným JZD se dostávalo na dobové poměry zvláštní pozornosti také fotbalistům. 

„Za Čuby jsem trénoval dorost. A když jsme jeli o víkendu hrát třeba do Veselí na Moravě, tak jsem ve středu šel na náměstí, kde byla obrovská vývařovna pro celé Slušovice, a objednal jsem dvacet obědů na sobotu na jednu hodinu. A v sobotu v jednu to tam bylo připravené. Ale to byla jídla – půlka kuřete nebo uzené s chlebem a okurkou. Ti kluci to zpočátku jedli, a když to trvalo rok dva, tak to házeli z oken autobusu,“ vzpomíná Rudl a dodává: 

„Teď když některého z nich potkám, tak říká, jak by za to byl dneska vděčnej.“ Dnes v klubu, kde dělá Rudl sekretáře, nikdo nikomu nevyváří. 

Prémie nevyplácíme, hrají je ti, kteří chtějí 

Ve Slušovicích se snaží o zdravé fungování klubu, a tak svým hráčům nevyplácejí ani žádné prémie, což je stále ještě na úrovni krajského přeboru k vidění, i když je tahle praxe zvláště v době krize spíše na ústupu. 

„Kluci to u nás hrají tím srdíčkem. My kdybychom do toho sáhli tím, že jednomu peníze dáme a druhému ne, tak by to nedělalo dobrotu. To radši budeme hrát někde na konci, ale za těchto podmínek, aby to ty kluky bavilo a hráli to ti, které jsme si tu vychovali a kteří mají zájem za Slušovice nastupovat,“ říká slušovický předseda Vladimír Vlachinský. 

Není jednoduché starat se dnes o fotbal na výkonnostní úrovni. Ale jak se zdá, fotbal má i v době mnoha jiných zábav stále svou společenskou funkci a pro život vesnice může být důležitý. 

Příští týden poslouchejte, čtěte a na fotografiích prohlížejte: 6. díl – Poštorná.
Během podzimu je v rámci projektu Fotbalové vesnice v plánu výstava, kde mimo jiné spatříte více dokumentárních fotografií z jednotlivých obcí. Budeme včas informovat. 

Fotbalové vesnice jsou také na Facebooku.