Oslavy konce války v Praze měly i odvrácenou tvář, upozorňuje pamětnice

Německou kapitulací skončila před 70 lety v Evropě druhá světová válka. V Praze přispělo k vítězství nad nacismem i Pražské povstání, definitivní tečkou byl pak příjezd Rudé armády. Následné oslavy se ale neobešly bez projevů msty.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Praha v květnu 1945

Praha v květnu 1945 | Foto: Státní okresní archiv Louny

Evropa už slavila konec války, v Praze se ale stále bojovalo. Tehdy 17letá Dagmar Evaldová napjatě poslouchala rozhlas. Měla za sebou krutou okupační zkušenost, jejího otce popravili nacisté za odbojovou činnost.

„Nedostali mě vůbec od rádia. Museli mě hlídat, protože kdybych se byla dostala do Prahy a k nějaké zbrani, tak bych byla určitě střílela po Němcích,“ upozorňuje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Na radost i zděšení, které zažívala v Praze během oslav konce druhé světové války, vzpomíná paní Dagmar Evaldová

Z Vlašimska se do už osvobozené Prahy dostala s ruskými vojáky na korbě náklaďáku. Doprovázeli ji dědeček a strýc. Chtěla zažít opojnou atmosféru míru.

„Cestou nám dávali komisárek černý jak bota, otevřeli sardinky v tomatu, což jsem v životě dřív neviděla, a strašně mi to chutnalo. A pořád dokola nabízeli do velkých sklenic vodku. Smrdělo to tedy příšerně petrolejem, takže jsem to lila přes sebe přes rameno pryč,“ popisuje.

„Ve Vratislavově ulici bydlela babička, tatínkova maminka, a koukala z okna. Tak jsem na ni mávala a volala,“ dodává paní Dagmar. V Praze ale poznala i odvrácenou tvář květnového vítězství:

'Kdo tohle mohl udělat?'

„Byla jsem úplně zděšená, protože na kandelábru – ohořelé lidské tělo nohama nahoru. Říkala jsem si, kdo tohle mohl udělat. Já bych byla střílela, ale nechápala jsem, že čeští lidé mohou udělat něco takového,“ podivuje se i po letech.

„Ve Vltavě plavala spousta mrtvol, většinou tedy v černých esesáckých mundúrech. Vidlemi tahali ty mrtvoly ven, stahovali z nich holínky a házeli mrtvoly zpátky. To byl tak strašný zážitek a tak jsem se styděla. Byla to pro mě strašná věc,“ vysvětluje.

Svoboda s vůní šeříků Dagmar Evaldovou pohltila. Spolu s dalšími mladými lidmi v krojích ještě dlouho slavila konec války.

„Při jedné přehlídce americké armády jsem stála za Eisenhowerem. Když bylo po všem, tak se otočil, popadl mě do náruče a dal mi pusu. Zkrátka se s tím chlubím, komu se to stalo, že. Opravdu to potom byla taková nádherná doba,“ vzpomíná paní Dagmar na poválečné měsíce.

Jaroslav Skalický Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme