Otce jí zavraždili Sověti v Katyni, pravdu se paní Anna dozvěděla až po desítkách let
Slovo Katyň dodnes budí v Polsku bolest. Před 75 lety se odehrával jeden z nejhorších zločinů druhé světové války. Sovětská tajná služba NKVD v dubnu a v květnu postřílela v lesích u Smolenska a na jiných místech přes 20 tisíc polských důstojníků a intelektuálů. Pro rodiny obětí to znamenalo celoživotní trauma.
V klasickém varšavském činžáku ve čtvrti Mokotov bydlí paní Anna Wolińská. To, co se stalo na začátku druhé světové války, pro ni bylo tou nejtěžší životní zkušeností. A teď s ní musí žít už přes tři čtvrtě století.
Její tatínek, důstojník polské armády, se jmenoval Waclaw. A i když bylo paní Anně v době vypuknutí války jen pět let, dobře si na něj pamatuje.
Události v Katyni před 75 lety prožívají někteří Poláci doteď velmi osobně. S dcerou jedné z obětí hovořil zpravodaj Vít Pohanka
„Den to byl hezký a klidný, ale i já jsem cítila, že se děje něco nezvyklého. Tatínek tam stál ve vagonu, v těch dlouhých naleštěných vojenských holínkách, a vlak se po nějaké době dal do pohybu a zrychloval. Maminka držela na vodítku psa, ale ten se jí vytrhl a skočil za otcem,“ vzpomíná paní Anna.
Válka znamenala pro malou Annu a její maminku nejdřív velký zmatek, když lidé ze západu utíkali před Němci na východ. A potom hrůzu, když na Polsko zaútočil 17. září 1939 z východu Sovětský svaz. Stalinova politická policie následovala hned za postupující Rudou armádou a zatýkala nejen potenciální nepřítele, ale celé rodiny.
„Místní Židi a Ukrajinci mamince řekli, že je na seznamu NKVD, aby hned odjela,“ říká Anna Wolińská. Zadržení znamenalo deportaci, a tak se s maminkou začaly skrývat a po mnoha peripetiích se dostaly do Němci okupované Varšavy. Ta pro ně aspoň v té době byla bezpečnější než území okupované Rudou armádou. A postupně se také začali dozvídat, co bylo s tatínkem.
„Nějakých dvacet kilometrů od Lvova se dostal do velmi ostrého boje s bolševiky a tam také padl do zajetí. A dostal se do zajateckého tábora.“
Nějakou dobu dostávaly s maminkou od tatínka přes známé z východu korespondenční lístky. „Zřídka přicházely, ale opravdu zřídka. Ten poslední byl z 8. března 1940. Maminka hned odepsala, že už jsme ve Varšavě, a pak poslala další. Ale ty lístky už se vracely z německo-ruské hranice. Bylo na nich rusky napsané: adresát neznámý,“ pokračuje paní Anna.
Kam tatínek, hodností kapitán polské armády, zmizel, se nikdy oficiálně nedozvěděly. Němci sice v roce 1943 oznámili, že v katyňských lesích našli masové hroby polských důstojníků, a také to využili k vlastní propagandě. Jenže seznamy mrtvých byly neúplné a Sovětský svaz, v té době už spojenec polské vlády v exilu, o osudu zajatých Poláků mlčel.
Naděje pořád žila. Pravdu přinesla až Gorbačovova glasnosť
Maminka paní Anny přežila nejen válku, ale ještě tři desítky let za komunismu, kdy se o osudu jejího muže z politických důvodů nesmělo mluvit. „Zemřela v roce 1973, bylo jí 62 let, a nikdy se nedozvěděla, co se stalo,“ říká Anna Wolińská.
Z nejistoty jí pomohl až nástup Michaila Gorbačova v 80. letech, takzvaná glasnosť a tedy otevření ruských archivů. „Já se to dozvěděla až tenkrát, když Jaruzelski přivezl seznamy popravených důstojníků od Gorbačova. Teprve tam jsem na vlastní oči viděla mezi popravenými napsané jméno mého otce a strýčka Franka.“
Paní Anně je dnes přes osmdesát. Dodnes bydlí ve varšavském bytě, kde žila s maminkou, tetou a bratrancem, jejichž manžel a otec byl také důstojník a také ho zavraždila sovětská NKVD.
„Byl to těžký život, těžký. Ale matky to musely nějak unést. Co jiného měly dělat? Nevím, jak to dokázaly, ale atmosféra doma byla dobrá. Vzpomínali jsme na otce, mluvili o tom, co bylo kdysi. Nežili jsme pořád v beznaději. Pořád ještě trvala naděje, že se vrátí. Přece nebylo možné, že by zmizeli. Vždyť to byli mladí silní lidé,“ konstatuje paní Anna.
Ale právě takové Poláky Sovětský svaz před 75 lety plánovaně a promyšleně zabíjel. A paní Anně při tom zavraždili tatínka. Těžko se jí proto divit, že má dodnes problém s tím, aby Sovětský svaz a Rudou armádu považovala za osvoboditele.
