Španělská jezdecká škola je pro Rakušany pokladem, pro jezdce metou
Španělská jezdecká škola ve Vídni je jedinou institucí na světě, kde se již 450 let v nezměněné podobě udržuje tradiční renesanční vysoká škola jezdectví. Vybraní jezdci i koně trénují dlouhá léta, než se mohou poprvé ukázat před diváky. A o bílé lipicány se ve Vídni starají s maximální péčí a komfortem.
V císařském paláci ve Vídni začíná představení, které se už stovky let nemění. Krásné lipicány přivádí do barokní jízdárny šestnáct elitních jezdců. Umění složité drezúry považují Rakušané za národní kulturní bohatství.
„To je typická vídeňská věc. Když jedete do Vídně, musíte vidět Španělskou jezdeckou školu. Je to živá historie našeho města," říká Alexia Havliček, potomek českých emigrantů.
V tamních stájích je na 100 ušlechtilých lipicánů. Každý má jmenovku se svým sedlem, třmeny a údaji o přesném přídělu krmiva.
O harmonii mezi jezdci a lipicány Španělské jezdecké školy se ve Vídni přesvědčil zpravodaj ČRo Petr Vavrouška
„Ve čtyřech letech začínáme s tréninkem koně a to trvá šest až osm let. Ve Vídni pak koně zůstávají do svých 26 let a poté jdou do penze. Dožívají se tak 35 let, což je docela dost."
Na představení pro statisíce lidí z celého světa ročně se dostanou jen ti největší talenti. Platí to i pro jezdce.
Ředitelka Španělské školy Elisabeth Gürtlerová říká, jaká kritéria musí ideální jezdec splňovat. „Musí mít dlouhé nohy, ale zase ne protáhlé tělo. Nesmí být moc vysocí, tak do170 centimetrů, protože lipicáni jsou menší koně. A jezdci musí být fit, musí mít sportovní figuru."
Jedním z té elitní šestnáctky je Herwig Radnetter. Práce v Hofburgu je pro něj splněným snem: „ Už to začalo v dětství, když jsem poprvé jako kluk uviděl Španělskou školu. Dostat se do Vídně bylo mým životním přáním. A ten sen vlastně stále trvá. Je to skvělé a krásné povolání."
Do sedel míří i jezdkyně
Klasická jízda je uměním harmonie mezi koněm a jezdcem. Ten sedí hluboko v sedle s dlouhými třmeny a koně ovládá pomocí udidla a ostruh. A proč jsou mezi jezdci jen muži?
„To už neplatí, máte špatné informace. Od roku 2008 máme v tréninkovém procesu první ženu a pak k ní přibyla ještě jedna. Věřím, že za chvíli bude složení jezdeckého týmu promíchané půl na půl," uvádí vše na správnou míru ředitelka Elisabeth Gürtlerová.
Jak ale dodává slečna Alexia, bude to ještě pár let trvat. „Trénink jezdce trvá deset až čtrnáct let. Takže ta slečna, která jako první začínala v roce 2008, bude teprve zhruba až za čtyři roky připravená."
Zatím si musí na atmosféru vyprodané show počkat. Ta dnešní se blíží ke konci. Hlasatelka v sále s křišťálovými lustry a lóžemi divákům vysvětluje, proč jsou figury jako levada nebo kapriola pro koně tak obtížné.
A co udivuje i po těch letech slečnu Havliček? „Já bych řekla, že ta harmonie. Není vidět, jak jezdec komunikuje s koněm. Na to se můžu dívat každý den, to je prostě fascinující."
Pan Radnetter přiznává, že spolupracuje s koněm už jen na základě pohledu, očního kontaktu. Zná se s ním velmi dlouho. S některým pracuje denně i dvacet let.
„Takže náš vztah připomíná prověřené manželství," dodává jezdec.
