Kladenské hokejové legendy vzpomínají na kluziště pod širým nebem v Novém Strašecí
O trochu později, než bývá zvykem, ale přece jen dorazila do Česka zima, začínají zamrzat rybníky. Hadice, hrablo a rum. Tyto tři věci spolu na první pohled nijak nesouvisí, ale říkejte to hokejovým pamětníkům z minulého století. Bez těchto tří věcí by se totiž hokej nemohl hrát. Zapomeňte na umělý led na zimních stadionech.
Celou noc a s rumem, tak se dřív dělal led. Pěkně vytáhnout hadici a stříkat a stříkat. Vzpomínají na to bývalí hráči z Nového Strašecí, které nedávno oslavilo 80 let hokeje. A úhlavním nepřítelem bývalo teplé počasí.
I podle toho, že byly slyšet vlaky z vedlejší vesnice, poznali ve Strašecí, že bude zle. Hrálo se prostě venku, v místě, kde se říká Na Kocourku, kam tehdy udiveně přijeli mladí Kladeňáci.
„Domluvil jsem našim žákům zápas tady ve Strašecí. A jak jsme šli tím břehem, kluci nesli baťohy, tak se pěkně divili, že to dneska nebude asi zakryté. Oni znali jenom umělý led,“ směje se pan Gengel tomu, jak ti nejmenší z města moc nechápali. To ale třeba neplatí pro kladenské ligové legendy.
„My jsme přijeli a na ledě bylo dvacet centimetrů sněhu. Tak jsme dostali do rukou hrabla a šlo se hrabat,“ vzpomíná Otakar Vejvoda.
„Pro nás to bylo potěšení, že jsme si to mohli připravit. Samozřejmě jsme pak byli smutní, když přišla obleva,“ doplňuje Otakara Vejvodu staršího Jan Neliba. Když ještě nevěděli, že budou jednou slavní, jezdili kladenští právě po okolních vesnicích na přírodní led.
„Když jsem hrál za žáky, tak jsem jezdil každý týden autobusem hrát na otevřené hřištěm,“ říká František Kaberle starší. K hokeji prostě byla potřeba pořádná zima. A dlouho. A častokrát to prý mezi vesnicemi i zajiskřilo.
„Byla to velká rivalita, teď už spolu jenom pijeme,“ usmívá se pan Gengel.
