Zpěvačka Zaz v exkluzivním rozhovoru: Hledám hudebníka z Prahy, chci s ním znovu hrát
Jmenuje se Isabelle Geffroyová, celá Francie ji ale zná jako Zaz. Už v pěti letech šla na konzervatoř studovat zpěv, ale i různé nástroje jako klavír nebo housle. Vyrůstala v Bordeaux, hrála v různých kapelách a poté zamířila do Paříže, kde se stala hvězdou hlavně po obrovském úspěchu skladby Je Veux. Dnes je považována za vůbec nejoblíbenější francouzskou zpěvačku. V rozhovoru pro Radiožurnál mluvila o svém životě a vzpomínala na vystoupení v Česku i na muzikanta, který ji oslnil v pražských ulicích.
Vzpomínáte si na vaše velkolepá vystoupení v Ostravě?
Vzpomínám si na první i na druhý koncert na Colours of Ostrava. Den před druhým koncertem hrál Bobby McFerrin. Mám spoustu idolů, nejsem člověk, který by někoho uctíval. Bobby McFerrin je ale někdo, koho velice respektuji, kdo mě inspiruje a inspiroval. Je to úžasný umělec, kterého zbožňuji. Vidět ho na stejné scéně den před mým koncertem bylo skvělé. Publikum na Colours of Ostrava je naprosto fantastické. Když jsem byla v Česku poprvé, přišlo na nás 25 tisíc lidí. Všichni byli šťastní, zapojovali se, zpívali, čekali na nás. Navíc to samotné místo, dědictví UNESCO, je naprosto fantastické. Další rok na nás přišlo 35 tisíc lidí. Spousta lásky, bylo to úžasné.
Měla jste čas podívat se na Stodolní - do mytické ulice tohoto města?
Ne. Většinou když přijedeme, máme večer koncert. Myslím, že jsme neměli volno.
V Praze jste ale měla více času…
Ano, v Praze jsme měli volno. Byli jsme ve městě, pili jsme svařák. Potkali jsme také chlapíka, který hrál na skleničky klasické symfonie. V jednu chvíli mě někdo poznal, on začal hrát La Vie en Rose od Edith Piaf a já jsem se k němu přidala, začala jsem zpívat. Ztratila jsem ale na toho pána kontakt, ráda bych, kdyby se mnou mohl zahrát. Bylo to něco neuvěřitelného a on byl úžasný hudebník. Pokud poslouchá Radiožurnál, řekněte mu, že ho hledám.
Předpokládám, že první album, které vyšlo v roce 2010, vám úplně změnilo život. Jakým způsobem?
Kompletně mi to změnilo život. Všechno je mnohem intenzivnější, jsem známá, změnil se proto vztah k ostatním lidem. Když jdu po ulici, lidé mě poznávají. Částečně jsem přišla o svoji svobodu, ale zároveň jsem ji i získala, je to takový paradox. Koncertuji po celém světě, plním obrovské sály, prodala jsem spousty desek. Mohu tvořit, co chci tvořit. Jsou tam pozitivní i méně pozitivní věci. Můj život se ale úplně změnil. Na druhou stranu jsem pořád stejná, jsou věci, které se nemění. Jsem stejná, mám stejnou osobnost, jen jsem se lépe poznala, hodně jsem na sobě pracovala právě proto, že je to tak intenzivní. Takže znám lépe sama sebe.
Možná s výjimkou toho, že dnes se už nemůžete tak snadno na ulici procházet...
Můžu, ale dřív jsem velmi ráda lidi pozorovala, analyzovala. Někdy to stále dělám, ale jsem občas unavená, mám nabitý program, takže mám mnohem méně času. Když je člověk unavený, chodí také méně ven, navíc vás lidé mohou poznat – potom se chtějí fotit, natočit video, popovídat si, dotknout se vás. Je to moc fajn, ale unavený člověk má menší chuť komunikovat a chce svůj klid.
Celý rozhovor zde:Slyšel jsem, že si pořád hlídáte svou image. Hlavně prý nemáte ráda, když si vás lidé fotí nebo filmují na ulici.
Nemám ráda, když vás lidé nerespektují, když přestáváte být lidská bytost, jste jenom image, to je otrava. Tam je potřeba lidi usměrnit, říct jim, že jste člověk jako oni, aby vás respektovali. Pro ně je to ale něco výjimečného, protože oni vás znají, vy je ne. Ten vztah s ostatními se změnil, je takový pokřivený, ale lidé jsou moc milí. Stává se to jen občas, ale někdy je třeba, abych lidi usměrnila. Není to moc příjemné, když to uděláte, samozřejmě se jim to nelíbí. Řeknou vám: Co si o sobě myslíte? Ale já si o sobě nic nemyslím, jsem jen lidská bytost a chci mít svůj klid. Někdy se lidi ani nezeptají, jestli si vás mohou vyfotit, a prostě si vás vyfotí. Máte pocit, že jste opice někde v zoo.
V Paříži vše začalo tím, že jste odepsala na inzerát Kerredina Soltanii, který pro vás napsal píseň Je Veux?
Na začátku nebyla písnička Je Veux. Nabídli mi udělat album, líbil se mu můj hlas, takže mi nabídl, abychom něco vytvořili ve studiu. Začali jsme spolupracovat a potom vznikla píseň Je Veux. Tehdy jsem odešla ze zaměstnání, kde jsem se cítila jako hudební úředník a nelíbilo se mi to. Píseň je o tom, co jsem v té době cítila. Pak jsem začala psát píseň Les Passants. Když jsem na něj čekala a měli jsme jet do studia, rozbilo se mu auto, a tak jsem začala psát píseň – nudila jsem se. I tak to trvalo dva až tři roky.
Od prvního setkání s Kerredinem pro píseň Je Veux uběhly dva roky. Hrála jsem na ulici, odjela jsem do Ruska daleko na Sibiř, kde jsem hrála francouzské šansony. Odjela jsem také do Maroka, pracovala jsem. Když mi někdo nabídl práci, šla jsem do toho. Byla jsem i v Egyptě. Když jsme pak měli hotové písničky, představil mi produkční společnost Play On, která v té době nebyla vůbec známá. Dnes jsou velmi slavní a spolupracují i se společností Warner Music. Podepsali jsme smlouvu a píseň měla obrovský úspěch v rádiích, album bylo také úspěšné. Bylo to naprosto šílené, totální kolotoč. Nebylo to úplně snadné zvládnout, protože člověk nikdy není připravený. I když jsem si představovala a věděla jsem, že se jednou proslavím, přesto jsem nevěděla, co mě konkrétně čeká.
Věděla jste hned od samého začátku, že píseň bude hitem?
Nevím, jestli o písni. Věděla jsem ale, že se jednou proslavím a svou slávu budu moct využít k práci s dalšími lidmi. Abych něco změnila, pokud se mi svět nelíbí, je potřeba spolupracovat s lidmi, kteří to cítí stejně jako já a kteří mají chuť změnit společnost k lepšímu.
Hodně koncertujete. Musela jste si od začátku osvojit něco, co je pro koncertování nezbytné – třeba nějakou techniku, nebo je to všechno jen o energii?
Co je potřeba pro koncert, jsou lidé. Cítit publikum, které tam je, které je nadšené a dává vám energii. Lidi, kteří vás poslouchají – to je to, co vás stimuluje. Ráda věci sdílím, propojuju lidi a koncert je na to ideální místo. Hrozně ráda také hraju se svojí kapelou, dobře si rozumíme. Je to vlastně takový letní tábor, kdy jsme všichni spolu a užíváme si to. Samozřejmě jsme někdy vyčerpaní, ale to je součást hry.
Když tvoříte a skládáte, musíte být ve zvláštním klidovém rytmu, co vás inspiruje? Italský skladatel hudby Ennio Morricone se nechává inspirovat třeba jen zvukem policejní houkačky. Čím vy, každodenním životem?
Inspiruje mě život, lidé, příroda, cesty i obtížné momenty. Ráda dělám písně, které nazývám ozdravnými písněmi. Když si uvědomíme utrpení, uznáme utrpení, vyjádříme ho, lidé se s tím dokážou ztotožnit a to léčí. Písně jako Trop Sensible je taková ozdravná píseň nebo Si Je Perds o Alzheimerově chorobě. Hodně lidí mi za ni poděkovalo, protože v tom viděli svoji maminku, tatínka, tetu, dědečka. Vyjadřuji to, co cítím. Jsou tam emoce, je tam poezie a to dělá lidem dobře. Zpívám ale i o radosti, o tom, že lidé jsou schopni vzít znovu věci do svých rukou, nečekají, až to někdo udělá za ně. Když se nám něco nelíbí, musíme to udělat my sami. Zpívám o tom, co vidím, co mě dojímá.
Vaše třetí album Paříž vzniklo na základě přání vašich příznivců, je to tak?
Bylo to takové poděkování. Našli jsme název Paříž, který se nám velmi líbil. Zahraniční i francouzští fanoušci mě požádali, abych přezpívala staré francouzské šansony, takže jsme udělali radost sobě i jim. Chtěla jsem dělat jazz a kombinovat to se šansony. Rozhodli jsme se převzít ty o Paříži a je to takové poděkování městu, které mi pomohlo, abych se stala slavnou.
Co si pamatujete z města Tours, ze kterého jste hodně mladá odcházela?
Nebydleli jsme přímo v Tours ale v Mettray. Odstěhovala jsem se, když mi bylo devět let, takže to tam moc neznám. Jako malá jsem studovala na konzervatoři. Tehdy jsem hrála na housle od sedmi do devíti let. Potom jsem toho nechala, protože se moji rodiče rozvedli.
A potom přišlo Bordeaux?
Poté jsem byla v Libourne, pak až v Bordeaux. Tam jsem ve studiu na konzervatoři trošku pokračovala, ale bylo to příliš akademické, takže mi to nesedlo. Naučila jsem se tam ale základy hudby, což bylo důležité. Trošku jsem hrála taky na klavír. Když mi bylo 20 let, pokračovala jsem ve studiu a to mi umožnilo začít dělat hudbu profesionálně – zpívat, pracovat, vydělávat si zpíváním.
Právě tam jste začala zpívat na ulici…
Dvakrát nebo třikrát jsem musela zpívat na ulici. Lidé si myslí, že jsem tím začínala, to ale vůbec tak není. Začínala jsem v orchestru, kde nás bylo asi dvacet. Velice brzy jsem získala oficiální statut umělce, který ve Francii existuje a je těžké ho získat. Já jsem ho dostala během dvou měsíců, protože se do toho započítávalo moje studium. To jsem dělala dva roky. Potom jsem byla v bluesové kapele, dělala jsem workshopy s lidmi z problémových čtvrtí, v roce 2006 jsem odjela do Paříže, hrála jsem na klavír v barech, v kabaretu.
Měla jsem pocit, že jsem se stala takovým hudebním funkcionářem. Nudila jsem se, což je nepřijatelné – jakmile se nudím, odcházím. Jenže jsem neměla na nájem, neměla jsem práci, tak jsem začala hrát na ulici. Bylo to těsně před tím, než jsem se proslavila, než jsem potkala člověka, který mi nabídl nahrát album. Jeden rok jsem zpívala na ulici, ale vůbec jsem tam nezačínala. Bylo to vlastně až poté, co jsem pracovala, opustila práci. Na ulici jsem začala hrát, protože jsem se nudila.
Jaké jsou vaše první vzpomínky na Paříž?
Šla jsem za svojí kamarádkou, pak jsem se procházela po městě. Bylo tam spousta věcí k vidění, architektura, energie. Je tam spousta nejrůznějších lidí, taková směsice. To se mi na Paříži líbí. Paříž fascinuje, najdete tam poezii, světlo, ulici, dlažbu. Je tam taková nostalgie po něčem, co milujeme. Je tam svoboda, jídlo, kultura. Zosobňuje to francouzského ducha, Paříž si spojujeme s Francií, s duchem Francie.
V Praze se točilo několik francouzských snímků. Připomíná trochu Paříž?
To je pravda. V pražských ulicích je něco romantického, kouzelného, pohádkového a snového.
