Pokud by nedošlo v polovině minulého století v tehdejším Československu k tzv. únorovým událostem, ke zvratu a k dlouholetému ustrnutí v totalitním zřízení, okolnosti by si zřejmě nevynutily emigraci jistých osob a nevznikly by určité písemné památky. Paradox o historické předurčenosti je však neřešitelný, je třeba přijmout fakta. Například cennou korespondenci mezi spisovatelem Janem Čepem (1902 - 1974) a lingvistou Vladimírem Peškou (1920 - 2002).
Jan Čep byl spolupracovníkem na Dobrém díle staroříšského solitéra Josefa Floriana a autorem výstižných zpráv z cest i jímavých próz s lehce rurálním a vkusně existenciálním podbarvením. Emigroval v roce 1948. Azyl našel v Paříži, pracoval jako kulturní redaktor Rádia Svobodná Evropa. Ve Francii se oženil i zemřel po třetím ataku mozkové mrtvice, kterému zřejmě neprospěl tíživý stesk po domově.
Vladimír Peška opouštěl domovinu jako osmadvacetiletý vysokoškolský student, prozřetelně, protože patřil k studentským vůdcům "pochodu na Hrad", jímž měla být vyjádřena podpora prezidentu Benešovi, přičemž tato akce zafungovala především jako přihláška do komunistického vězení. Tomu tedy Peška unikl a ve francouzském exilu mohl pokračovat ve studiu komparatistiky. A při spolupráci s RFE se mohl blíže seznámit se spisovatelem Jiřím Čepem.
Tak se kruh uzavírá a čtenáři je nabídnuta korespondence těchto dvou osobností z let 1951 - 1966, která byla z pozůstalosti Vladimíra Pešky uložena v Ústavu slovanských studií v Paříži. Editor Jan Zatloukal ji v rámci přípravy své doktorské práce, v letech 2003 - 2004, pročetl a uspořádal, opsal a navrhl ke knižnímu vydání: Korpus sestává z 34 jednotek poslaných Janem Čepem (přesněji 32 dopisů + 2 pohlednice - JČ 3 a JČ 31) a z 27 jednotek odeslaných Vladimírem Peškou. Tolik faktografie.
Co lze najít v obsahu korespondence dvou "vyhnaných" intelektuálů? Především postupné lidské sbližování. Starší pisatel - Jan Čep - vyšel vstříc, nabídl svoji přízeň a pochopení: Milý Vladimíre, ... Doufám, že Vás ještě zastihnu a že Vám moje nepřítomnost nezpůsobila zvláštních nesnází. Mladší z dopisovatelů - Vladimír Peška - se příležitosti ujal citlivě a s respektem. To je znát už z oslovení - "Milý Maestro!" - které vůči J. Čepovi užívá: Milý, smutný Maestro, Váš dopis, který jsem před několika dny dostal, věru nedodal mým neveselým myšlenkám radostnějšího přízvuku. Myšlenky na Vás mne neopouštějí; lámu si všelijak hlavu, jak najít prostředek, abyste se z toho dostal. Ale jinak je zřejmé, že tento přátelský vztah je rovnocenný. V mnohých dopisech se řeší pracovní záležitosti, obtíže a překážky, které byly vůbec kladeny vysílání Svobodné Evropy v poválečném Německu, ale také třenice, k nimž docházelo mezi emigranty-zaměstnanci samými. Je to pochopitelné, ale právě v tomto je předložená korespondence výjimečná, neboť dovolí tuto skutečnost nahlédnout, zjistit, že nešlo o nějaký smyšlený hotový, nebo dokonce ideální svět, ale o prostředí lidské, naplněné osobitými představami, povahami a pocity. Oba pisatelé jsou velmi distingovaní, neobviňují, nestěžují si. Přesto lze z jejich řádků vyčíst, jak těžký život mohl tehdejší vyhnanec mít mezi cizími, ale i mezi "svými".
Zveřejněná osobní korespondence vždy znamená vstup do tajuplného světa. Možná měla zůstat před cizíma očima skrytá. Dochovala se však, a zde je nabídnutá. Je třeba jí procházet opatrně a s pochopením - jistě, i s dávkou zvědavosti. Neboť při čtení se otevírají vnitřní a intimní prostory. Mezi řádky lze najít poznání společenských i pracovních vztahů, ale především dvě upřímné, jemné a sympatické povahy. A v tom je tato kniha okouzlující.
Milý Vladimíre... Milý Maestro... Vzájemná korespondence Jana Čepa a Vladimíra Pešky (1951-1966), ed.: Jan Zatloukal, CDK, Brno 2009, 178 str.
V těchto dnech máte výjimečnou příležitost prohlédnout si vzácný středověký rukopis...
Rok 1989 přinesl politické změny nejen v Československu, ale v celé Evropě. Vývoj...
