Esejista, sémiotik a polyhistorik Umberto Eco slaví osmdesátiny

Umberto EcoFoto: Erinc Salor

Italský spisovatel Umberto Eco není autor, který chrlí romány jako na běžícím pásu. Od roku 1980, kdy vyšel ten první - Jméno růže -, jich napsal šest. Svá díla nechává zrát léta a čtenáři pak předkládá skutečné literární skvosty.

Na příbězích z minulosti ilustruje svár dávných protikladů dobra a zla, pravdy a lži. Ukazuje, jak zhoubné důsledky může mít, pokud se poruší jejich rovnováha. Umberto Eco, polyhistorik, odborník na středověk a jeden z nejpronikavějších duchů současnosti, dnes slaví osmdesátiny. 

Jeho literární entrée bylo impozantní. V historickém románu Jméno růže čtenáře zavedl do středověkého kláštera, jehož po staletí neměnný řád rozvrací série záhadných vražd. 

Sugestivní vyprávění, ohromné faktografické znalosti. Chce-li mít čtenář pocit, že se ocitl přímo uprostřed historie, je dobré se začíst do románů Umberta Eca. Podle literární kritičky Mileny M. Marešové jsou výsledkem autorovy mimořádné inteligence a celoživotního systematického studia. 

„O něm je známo, že má ve svém sídle obrovskou knihovnu a že s těmi knihami žije opravdu bytostně. Jakoby nasává z těch knih energii,“ říká o pozadí Ecovy tvorby Milena M. Marešová. 

Jak snadno vzklíčí lež, jak snadno jí uvěříme a jaká zrůdnost z toho může vzejít - k této úvaze vybízí nedávno vydaný Ecův román Pražský hřbitov. Popisuje v něm vznik takzvaného Protokolů sionských mudrců, falza o celosvětovém židovském spiknutí, kterým nacisté později ospravedlňovali holocaust. 

Fiktivní hrdina, intrikán a falzifikátor, Simonini o své metodě prozrazuje: 

„Nikdy, opravdu nikdy nepracujme s autentickými, popřípadě napůl autentickými dokumenty. Aby byl dokument přesvědčivý, musí být vytvořen ex novo. A pokud je to jen trochu možné, nesmíme ukázat žádný originál, ale jen naznačovat, že jsme o nějakém originálu slyšeli. Objevy musí být neobyčejné, šokující, románové. Jen tak jsou uvěřitelné a budí rozhořčení.“ 

Umberto Eco: Pražský hřbitovFoto: Nakladatelství Argo

Umberto Eco inspiruje i k otázce, čím se necháme ovlivnit a manipulovat dnes. Italskému žurnalistovi Martinettimu se svěřil, že mu po vydání Pražského hřbitova vadilo, jak o něm italský tisk vytvářel umělé pseudopolemiky. 

„Například vatikánský deník Oservatore Romano vyvolal dojem, že na mě zaútočily Židovské listy. Ty o mně přitom napsaly osm velmi pochvalných stran. Ale vlastně je to jedno. Vy i já píšeme do novin, a tak víme, že můžeme napsat cokoliv, ale po dvou dnech to lidé stejně zapomenou," říká o odezvách na svůj nejnovější román sám Umberto Eco. 

Jepičí mediální život ale románům tohoto spisovatele jistě nehrozí. Čtenáři se k nim vracejí a budou vracet i po desítkách let.