Zprávy → Literatura23. října  2016 v 06:00  

Píše pro teenagery o válkách a diktaturách. Nemůžete děti odhánět od politiky, říká slavná spisovatelka

"Všichni si dokážeme vzpomenout na nějakou knihu, kterou jsme četli, když nám bylo třináct nebo čtrnáct. Je pořád s námi. Proto jsem chtěla teenagerům předat tuhle složitou historii," míní Ruta Sepetysová. - Foto:  Kacie Lynn Wheeler

"Všichni si dokážeme vzpomenout na nějakou knihu, kterou jsme četli, když nám bylo třináct nebo čtrnáct. Je pořád s námi. Proto jsem chtěla teenagerům předat tuhle složitou historii," míní Ruta Sepetysová.Foto:  Kacie Lynn Wheeler

ROZHOVOR. Ruta Sepetysová studuje historii diktatur, deportací a válek, mluví s přeživšími a pátrá po historických reáliích. Nepíše o tom však odborné knihy, ale romány pro teenagery. Z jejich knih se tak mnohdy poprvé dozvídají o gulazích, sovětské okupaci nebo uprchlické krizi během druhé světové války. Je totiž přesvědčena, že mladí lidé musí být součástí diskuse o historii i politice.

Vaše první kniha V šedých tónech se věnuje tématu sovětské okupace Litvy a deportace Litevců na Sibiř. Zároveň je ale určena teenagerům. Jak jste přišla na to, že by je mohla zajímat zrovna tahle těžká témata? 

Mladí lidé jsou zvyklí na obtížné věci. Když si vzpomenete na svou vlastní pubertu, je to těžké období. A v mnohých případech je to také období, kdy poprvé zažijeme lásku, ztrátu, utrpení, ponížení i další útrapy. Mladí lidé prožívají události hodně intenzivně, a proto jsem si řekla, že bych chtěla přinést tato těžká témata publiku, která je možná ocení nejvíce. Knihy, které čteme v pubertě, v nás zanechají hluboký dojem. Všichni si dokážeme vzpomenout na nějakou knihu, kterou jsme četli, když nám bylo třináct nebo čtrnáct. Je pořád s námi. Proto jsem chtěla teenagerům předat tuhle složitou historii. Oni budou ti, kteří ji ponesou do budoucnosti. 

Pro mnohé mladé Američany jsou vaše knihy zřejmě prvním kontaktem s tématem sovětské okupace. Jak na něj reagují? 

Často to opravdu je první kontakt. Dokonce ani já jsem se ve škole neučila o Stalinovi. Žáci jsou většinou šokováni a ptají se, jak je možné, že o tom doposud neslyšeli. Mnozí z nich jsou překvapení, že Spojené státy byly Stalinovým spojencem a snaží se zjistit více. Ptají se třeba, jestli to znamená, že na tom nesou kus viny i Státy. 

Není pro ně problémem fakt, že váš příběh se týká malé země, o které toho mnoho neví ani většina Evropanů? 

Právě naopak, je to jeden z důvodů, proč jsem se tu knihu rozhodla napsat. Litva, Lotyšsko i Estonsko jsou malé země, ale to neznamená, že nemají velké dějiny a velké příběhy lásky, naděje a odvahy. Jsem si jistá, že i v Česku máte bohaté příběhy, které mohou léčit společnost a vést k zajímavým diskuzím. 

Vaše knihy vyšly v 55 zemích a mezi čtenáři se jim vede velmi dobře. O mladých lidech se ale často říká, že je politika ani historie nezajímá. Většinou se u toho poukazuje například na nízkou volební účast. Jak si vysvětlujete, že teenagery dokáže zaujmout gulag, ale už ne volby? 

Myslím, že proto, že jsme mladým nedali místo u stolu. Lidé předpokládají, že do debaty o politice prostě nemají co přinést. Rodiče se dětí neptají, co si o událostech myslí. Když se přitom zeptáte dítěte na názor, rozhodně ho bude mít. Když mu ale léta budete říkat, tohle je pro dospělé, a ne pro něj, nemůžete čekat, že ho to po osmnáctých narozeninách náhle začne zajímat. Druhá možnost je, že mladí cítí, že historie a politika je většinou nudná. Není to nevyhnutně něco, co je vtáhne. Otázkou je, jak je pro ně můžeme udělat zajímavější. 

Čtěte také: Alexandr Mitrofanov: Virtuální návštěva gulagu v předvečer změn

Nejrůznější politici včetně Donalda Trumpa ale v jistém směru dělají politiku právě teď zajímavou i pro mladé. 

Účinně upozornit na nebezpečí totality jde skrze příběhy, soudí Sepetysová. - Foto:  Kacie Lynn Wheeler

Účinně upozornit na nebezpečí totality jde skrze příběhy, soudí Sepetysová.Foto:  Kacie Lynn Wheeler

Opravdu se tu děje něco zajímavého. Je to vidět například na to, že americký fotbal patří k nejsledovanějším televizním pořadům a letos ho dokázaly překonat politické debaty. Nevím, jestli chtějí vidět blamáž, nebo cosi vybuchnout. Je ale zajímavé slyšet o tom lidi mluvit, jako kdyby to byl televizní seriál. 

Může na tom být něco pozitivního? 

Když se na to podívám ze světlé stránky, tak ano. Mladí lidé se prostřednictvím toho všeho seznamují s politickým procesem a problémy, o kterých v diskuzích diskuzí slyší. O nejvyšším soudu, o senátu, o historii. Jsou tam tedy pozitiva. Nevím ale, jestli nevytváříme precedent pro vulgárnost a nepřátelství v politice. 

Je nějaký způsob, jak mladé upozornit na rizika, která nese například xenofobie, a které už má lidstvo jednou odzkoušené? 

Ano, ale myslím, že účinně se to dá dělat jenom skrze příběhy. Ne tak, že shromáždíte fakta a řeknete, podívejte se na tyhle statistiky. To nefunguje, protože to neaktivuje empatii. V rámci příběhů se ale ze statistik stávají lidé a nebezpečí se stává skutečný. Vidíte, jak s tím pracuji seriály, ale i politici. Mnoho amerických politiků začíná své projevy příběhem, protože jejich prostřednictvím věci rezonují jinak než skrze fakta. 

Navštěvujete hodně amerických škol. Jak mladí Američané vidí současnou uprchlickou krizi? 

Slyší o ní, ale úplně jí nerozumí. Mnoho amerických rodin nemá zkušenost s válkou nebo okupací a je to něco, o čem jenom četli nebo co viděli ve filmech. Koncept člověka, který před něčím utíká, je pro ně neznámý. Média zároveň uprchlíky prezentují jako něco děsivého. Mluví o invazi a mladí lidé to vidí jako hrozbu. A samozřejmě generalizuji, ale mnoho mladých v plné míře uprchlické krizi nerozumí. V Americe žijí v bublině a jsou izolovaní. 

Spojené státy ale přece mají bohatou zkušenost s migranty a většina Američanů jsou potomci migrantů. Nepomáhá to? 

Člověk by si skutečně myslel, že to tak bude - a je otázkou, jestli to lidem, kteří přišli před námi, nedlužíme. Já sama jsem dcera uprchlíka a myslím, že jim to dlužíme. V atmosféře strachu jsme ale ani neměli příležitost zastavit se a položit si otázku, kdo je to dítě za plotem. Co když má srdce a mysl, které potřebujeme, abychom udělali svět lepším místem? Tím, že je odsuzujeme a odlidšťujeme, nenapomáháme teroristům, kteří je pak rekrutují do svých řad? A opět je to téma, ke kterému se vyjadřuji jenom dospělí. Doufám, že má kniha Sůl do moře o uprchlících během první světové války otevře diskusi. 

Jak by podle vás měla tahle diskuse s mladými lidmi vypadat? 

Myslím, že je to opět celé o příbězích. Jestliže bychom přivezli uprchlíky s překladateli do škol a oni by tam mohli studentům říct svůj příběh, sdělit, co opustili a proč to opustili… celé by to najednou bylo mnohem reálnější. Uvedu příklad: letos jsem měla několik diskusí v západní Kanadě, kde mají populační problémy. Velice se tedy zajímali o možnost přijmout uprchlíky. A kanadští studenti dostali za úlohu pomoci novým spolužákům zorientovat. Když jsem s nimi později mluvila, o jiných zemích a o tom, co se v nich děje, věděli daleko víc, co o tom ví řada dospělých. A bylo to opět osobními příběhy, které rezonují víc než fakta. 

Pociťovala jste vy jako dítě fakt, že jste dcerou uprchlíka? 

Rozhodně. Když vyrůstáte ve Státech se jménem Ruta Sepetysová, každý ví, že jste cizinec. A protože se lidé neustále ptali, jak jsem k tomu jménu přišla, stalo se to obrovskou součástí mého dětství. Jednou na rande mě dokonce muž požádal, jestli bych nebyla ochotná používat raději své druhé jméno Elizabeth, protože Ruta zní cize. 

"Když vyrůstáte ve Státech se jménem Ruta Sepetysová, každý ví, že jste cizinec." - Foto:  Kacie Lynn Wheeler

"Když vyrůstáte ve Státech se jménem Ruta Sepetysová, každý ví, že jste cizinec."Foto:  Kacie Lynn Wheeler

Zažila jste diskriminaci? 

Když jsem si jako mladá hledala práci, několik lidí mi při osobním setkání řeklo, že mi téměř nezavolali. Že viděli mé jméno a nevěděli, co si o něm myslet. Někteří lidé mají představu o tom, jako by měl vypadat a co by měl dělat uprchlík. Já do té představy nezapadám. A když mě potkali, řekli, že jsem v pořádku. Šokovalo mě ale, že něco usuzovali jenom ze jména. 

Nesetkala jste se nikdy s tím, že by vás někdo obvinil například z citové manipulace nebo propagandy? 

Ne, mé knihy jsou fikce a já je ani neprezentuji jako přesný popis událostí. Existuje riziko v tom, když se fikce stane jedinou interpretací nějaké události. Pobízím studenty a učitele, aby hledali další informace a mluvili s lidmi. Děsí mě představa, že jste se někoho zeptali, co ví o Litvě a on by řekl, že četl mou knihu.  

KDO JE RUTA SEPETYSOVÁ? Americká spisovatelka litevského původu. Její otec utekl před sovětskou okupaci do Spojených států, několik let strávil v utečeneckých táborech. Část její rodiny byla ve stejném období deportována na Sibiř. Věnuje se psaní románů pro mladé, ve kterých jim přibližuje právě sovětskou okupaci a deportace (V šedých tónech), kulturní a společenskou diverzitu na jihu Spojených států v padesátých letech (Potrhaná křídla) nebo uprchlickou krizi během druhé světové války (Sůl moře). Pro její knihy je charakteristický dlouhý proces psaní a rešerše, který zahrnuje stovky odborných a dobových materiálů a desítky rozhovorů. Její díla byla přeložena do šestatřiceti jazyků a vyšly ve více než padesátce zemí. V současnosti pracuje na románu odehrávajícím se během Francovy diktatury ve Španělsku. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace