Prohra s chutí vítězství
České basketbalistky prohráli ve finále mistrovství světa s výběrem Spojených států amerických o dvacet bodů, 69:89. Přesto jsou několik hodin po této porážce oslavovány jako novodobé sportovní hrdinky. Medaili totiž dokázal český výběr získat po dlouhých 35ti letech.
Prohra s chutí vítězství, či chcete-li jakýkoliv jiný podobný protimluv, který by se nejlépe hodil k hodnocení závěrečného vystoupení českého týmu na domácím světovém šampionátu basketbalistek. Svěřenkyně trenéra Blažka dlouho bojovali o titul mistryň světa, v poločase prohrávali s olympijskými vítězkami a největším favoritem šampionátu pouze o 5 bodů. Nakonec ale museli sklonit hlavy před soupeřem odlišující se kvalitou od všech zbylých účastníků turnaje.
„Držely jsme se dlouho. Ujeli nám tam bohužel v rychlých protiútocích. Udělaly jsme nějaké ztráty a ony nás trestaly rychlými protiútoky,“ popisuje příčiny prohry se zámořským výběrem Veronika Bortelová.
Ve výběru českého týmu by jste ale hledali marně někoho, kdo by po závěru zápasu truchlil. Pokud se objevili slzy, pak to byli slzy štěstí. České basketbalistky po 35ti letech získali ze světového šampionátu medaili. Závěrečná prohra o 20 bodů nemohla zkazit šťastné úsměvy na tvářích nejen českých hráček.
„Někdy prohráváte o dvacet a jste tam z toho úplně zdrcený a dneska mě to i za tohohle stavu hrozně bavilo, protože bylo vidět, že se diváci baví a že atmosféra je senzační,“ hodnotí skvělou diváckou kulisu celého šampionátu reprezentační trenér Lubor Blažek.
Více jak šest tisíc fanoušků ve stoje poslední dvě minuty tleskali tomu, co české hráčky na domácím turnaji dokázali. Tleskali zároveň i Ivaně Večeřové, která se zápasem proti Američankám definitivně rozloučila se svojí reprezentační kariérou.
„Je to zvláštní. Myslela jsem si, že se zhroutím po tom finále a že to na mě spadne a ještě mi možná bude jednou smutno po tom nároďáku a všem tom stresu,“ připomíná jediný možná trošku smutný okamžik finálového boje Ivana Večeřová.
I prohra se bude se slavit
Smutek ale tentokrát opravdu nebyl na místě. Hráčky kolem kouče Blažka dosáhli na největší úspěch své kariéry a také jediná matka v týmu Michaela Ferančíková tak měla jasno jak s podobným triumfem nejlépe naložit: „Já myslím, že to nikdo nepotřebuje slyšet. Já myslím, že to je asi jasný. Samozřejmě jsme unavené, takže si myslím, že ani nebude moc potřeba a budeme všechny jetý. Určitě budeme slavit a budeme si to hrozně užívat.“
Užívat bylo a stále je opravdu co. Příběh českého týmu, který porazil na turnaji úřadující šampiónky z Austrálie, a svojí bojovností potrápil i suverénní Američanky oběhl doslova celý svět. A nejen on, také o skvěle zvládnutém šampionátu a neméně skvělých fanoušcích se bude mezi basketbalovými činovníky ještě dlouho mluvit. Zkrátka a jednoduše tento turnaj neměl z českého pohledu na svém kontě žádnou prohru. A pokud ano, pak to byla prohra s chutí vítězství.
