Zemřel zasloužilý plukovník letectva Jan Wiener
Ve věku devadesáti let zemřel plukovník letectva Jan Wiener. Tento slavný válečný veterán, letec RAF, ale také někdejší vězeň komunistických lágrů, byl nositelem nejvyšších státních ocenění. Podle kolegy Mikuláše Kroupy patřil mezi nejslavnější vojenské legendy z 2. světové války jakými byli František Fajtl, František Peřina, Rudolf Pernický a další.
Plukovník Jan Wiener se narodil 26. května 1920 v Hamburku a pocházel z česko-německé – a jak hrdě říkal – čistě buržoazní židovské rodiny, kde se mluvilo a psalo výhradně německy. Ještě před válkou se rodina odstěhovala tam, kde to považovala za svůj domov, do Československa do Prahy. Tady chodil do školy a dospíval. V roce 2003, kdy s ním vedli rozhovor lidé z neziskové organizace Post Bellum, vyprávěl, že jeho nejoblíbenější zábavou byl fotbal a hlavně box, ve kterém vynikal.
Krátce potom, co Československo obsadilo hitlerovské Německo, se Jan Wiener z vlasteneckého přesvědčení, že musí do zahraničí k armádě, která se nacistům postaví, rozhodl ilegálně prchnout přes hranice. Bylo mu přesně dvacet let a byl zamilovaný. „Já jsem odešel začátkem 40. roku a nechal jsem tady maminku a babičku. Bratra jsem měl v Americe. Otec jel do Jugoslávie a já jel za ním. Tak tady jsem nechal svou dívku, kterou jsem miloval. Já jsem si vždycky myslel, že tahle země se hájit musí.“
Jan Wiener utíkal do Jugoslávie za otcem a jeho druhou ženou Margaret. Našel je v Novém Městě u Lublaně. 6. dubna 1941, když Hitler zaútočil na Jugoslávii a všechno vypadalo zcela beznadějně, spáchal otec i s družkou přímo před zraky svého syna sebevraždu. „Díval se na mě a říkal: ‚Dneska večer si vezmu život.‘ Řekl jsem: ‚A proč?‘ A on řekl: ‚Zítra tady budou, zatknou nás, dají nás do nějakého lágru, svlíknou nás do naha , budeme ponižováni a nakonec nás stejně zabijou. Moje jediná svoboda je jít tou cestou, kterou chceme jít my, ne oni.‘ On byl na to stoprocentně připravený a manželka šla s ním.“
Otec i se svou ženou se otrávili. Těsně před smrtí si k sobě syna zavolal. „Seděl jsem tam a byl jsem, jako když hrom do mě tluče. Ale neřekl jsem ‚Nedělej to, nenech mě tu samotného.‘ On ležel na posteli, jeho manželka vedle něho už v bezvědomí. Řekl: ‚Já teď s tebou chci mluvit. Dej mi ruku.‘ Držel mě za ruku, ale nemůžu si vzpomenout, co řekl. Vím jenom, že najednou zavřel oči a usnul. Já jsem měl jen myšlenku, za kterou se dneska strašně stydím. Díval jsem se na otce – dýchal – a říkal jsem si: ‚Zemři, rychle,‘ abych mohl utéct. Potom začal dýchat tak ‚staccato‘, ztratil vědomí a zemřel.“
Útěk k Royal Air Force
Tato smrt jeho vlastního otce, jak Jan Wiener vyprávěl v jednom rozhlasovém pořadu, ho ovlivnila na celý zbytek života. Slíbil si, že se nikdy nevzdá, a to také skutečně prokázal. Z okupované Jugoslávie utekl do Itálie, kde byl zatčen a jako tisíce jiných uvězněn v lágru. Z toho se pokusil dvakrát prchnout „Poslední útěk se podařil s polským seržantem kavaleristou, který by v zajateckém táboře se mnou, kde bylo asi dva tisíce lidí. Dvakrát jsme utekli a on potom padl u Monte Cassina. Já jsem se dostal do Anglie, šel jsem do RAF (Royal Air Force). Stal jsem se radionavigátorem.“
Jan Wiener létal v bombardovací 311. československé RAF. Jako navigátor absolvoval desítky operačních letů. Podnikal nálety na německá, ale také belgická, nizozemská a francouzská města a hlídkové lety proti německému loďstvu, zejména proti ponorkám nad Atlantikem, Biskajským zálivem a Severním mořem.
A jak úspěšný navigátor Jan Wiener byl? Stačí říci, že Peruť byla v roce 1943 vyhlášená jako vůbec nejlepší Coastal Command, tedy nejlepší pobřežní hlídka velitelství RAF.
Po roce 1948 pět let vězení
Letka prodělala celkem přesně 2084 bojových letů, při kterých napadla třicet tři ponorek, z nichž pět potopila a jednu poškodila. Celkem šestnáct strojů v boji ztratila a dalších sedmadvacet bylo vážně poškozeno. V této jednotce zemřelo 104 letců a devětadvacet jich bylo vážně zraněno.
Když se Jan Wiener slavnostně v srpnu roku 1945 vracel do Československa, byl –tak jako ostatní RAF – obdivován a titulován jako hrdina. Tomu se ale tento muž velmi bránil. „Všichni, i střelci i ostatní na palubě, druhý, první pilot, měli pocity strachu. Já myslím, že statečnost v takových situacích je ta lidská schopnost překonat fyzicky vlastní strach do takové míry, aby člověk mohl fungovat. Aby neohrozil svou rozklepaností ostatní členy posádky, protože jeden byl závislý na druhém. Hrdinství, to je když rodiče mají dítě, které je strašně zaostalé, a nedají ho do ústavu. Nechají si ho doma, aby mělo teplo rodiny, tatínka, maminku. To je hrdinství na celý život.“
Po roce 1948 byl jako většina letců RAF označen za západního britského agenta. Byl zatčen a na víc jak pět let uvězněn v pracovním lágru u Kladna. Po smrti Stalina v roce 1953 ho propustili. Dlouhé roky pak pracoval jako lesní dělník. Jiná zaměstnání pro tyto lidi komunistický režim prostě neměl.
V roce 1968 emigroval do Spojených států. Po sametové revoluci v Československu v roce 1989 se vrátil a střídavě žil v Lenox v Massachusetts a v Praze. V roce 2001 byl vyznamenán státním oceněním za zásluhy prvního stupně. O svém životě napsal knihu Bojovník - Vždy proti proudu.
