Kroměřížští piloti RAF mají ve městě pamětní desku, odhalení doprovodil přelet gripenů
Kroměříž uctila památku pěti svých rodáků, kteří za druhé světové války bojovali v řadách Britského královského letectva. Pamětní desku nechalo město umístit na bývalý Posádkový dům v někdejších Žižkových kasárnách a dnes ji slavnostně odhalilo před stovkami přihlížejících.
Přeletem nad Kroměříží vzdaly poctu hrdinům i dva gripeny z Čáslavi. Záhy šla dolů bílá plachta zahalující pamětní desku se jmény pěti bývalých členů Britského královského letectva.
Dvě příjmení se na pamětní desce shodují. Bratři Bachurkovi zažili různé osudy. Starší Zdeněk se se dožil devadesáti let, zatímco mladší Svatopluk padl v boji.
Kroměřížští piloti RAF mají ve městě novou pamětní desku. Jejímu odhalení přihlížel reportér Pavel Sedláček
„Byl mezi nimi dva roky rozdíl a vyrůstali skoro jako dvojčata, takže ho to velice zasáhlo,“ popisuje Věra Veverková, dcera Zdeňka Bachurka, který sloužil v Británii nejenom s bratrem, ale také s otcem.
Rodina se po válce dostala na vesnici, Zdeňka Bachurka policie z očí nespouštěla ani tam. Snažil se především chránit svoji ženu a dvě malé dcery.
„Tatínek byl v padesátém roce propuštěn z armády a vystěhovali nás z Prahy. Stěhovali nás 27. prosince, mně bylo dva a půl roku a maminka byla v šestinedělí se sestrou. Táta rok nepracoval, protože ho vůbec nikde nevzali. Když jsme vyrůstali, to byla ta ošklivá padesátá léta, tak mi vyprávěl spoustu příběhů z Anglie, ale nic politického nebo vojenského. Hrozně se bál, že bychom jako upovídané děti někde něco řekly,“ pokračuje Věra Veverková.
Po sametové revoluci se křivdu vůči tisícovkám českých vojáků v Británii snaží politici i celá země napravit. Za pamětní desku v Kroměříži je za svého otce i strýce Věra Veverková vděčná.
„Co je znám, hlavně tátu, tak jim nikdy nešlo o peníze. Šlo jim o prestiž, protože to strašně těžce nesli,“ zdůrazňuje.
Jedna věc je satisfakce, druhá pak život, který vlastenci a vojákovi Zdeňku Bachurkovi komunisté pokazily.
„Já si dokonce pamatuji, že když jsme na venkově chodili s tátou králíkům pro trávu a nahoře letělo letadlo, jak jsem už jako dítě vnímala jeho smutný pohled,“ uzavírá vzpomínání na svého otce Věra Veverková.
