Polévka, buřty, dorty a 'zlaté' prstýnky. V Praze se brali dva lidé bez domova
Svatbu lze pořídit i za pár tisíc korun, zvlášť když se berou lidé bez domova. Takovou událost měli o prodlouženém víkendu i v pražských Záběhlicích v azylovém domě Naděje. Vzali se Helena, která přišla do azylového domu z ulice, a Josef, který tam přijel na invalidním vozíku přímo z vězení. Byla to vůbec první svatba, kterou v takzvaném „azyláku“ sociální pracovníci společně se snoubenci organizovali.
Velký den obou bezdomovců začal na zahradě azylového domu, kde bylo na stole ve třech krabicích celkem šest slepic.
„Bydlela jsem tady asi něco přes půl roku, když pan Ilavský nastoupil. Od samého začátku, když mě viděl, tvrdil, že mě musí dostat,“ svěřuje se 64letá nevěsta Helena Bucharová.
V azylovém domě v pražských Záběhlicích organizovali vůbec poprvé svatbu bezdomovců. Reportáž natočil Ľubomír Smatana
„Ulovil jsem ji tady,“ přitakává o sedm let mladší ženich Josef Ilavský.
Helena se vdává už potřetí. „S prvním jsem se kvůli pití rozvedla a druhý na to umřel. Pepa nepije,“ pochvaluje si.
Svatba je vyšla asi na 2000 korun. Prstýnky jsou sice zlaté jenom „jako“, to ale snoubencům stačí.
Svědčí jim vedoucí azylového domu Radka Pištěková. „Je to poprvé a v tomto domě i naposled,“ myslí si. „Není běžné, že se lidé dají dohromady tak, že to dotáhnou až k sňatku,“ poznamenává.
Na společnou cestu životem Josef přijel v půjčeném pískově bílém obleku s květinou v klopě, Helena v dlouhých bílých šatech a v bílém klobouku opatrně kráčí na vysokých podpatcích.
Nevěstu svatba dojala, a stejně tak i druhou svědkyni Kláru. „Bylo to moc pěkné. Teď budou na starosti dva, a že jich mají,“ říká.
Po svatbě jeli novomanželé z Novoměstské radnice zpět do azylového domu, kde na ně čekala svatební hostina - slepičí polévka, kterou vařil ženich, věnec buřtů a dva svatební dorty. Zahrál jim vypůjčený harmonikář.
Jednu z hlavních věcí, kterou teď budou muset novomanželé vyřešit, je najít si nějaké bydlení. Nejlépe společné.
