Zprávy → Svět19. listopadu  2016 v 06:00  

Bojovníků mají Kurdové dost. Chtěla jsem pomáhat tak, jak místní nemohou, psala Češka obviněná z terorismu

Markéta Všelichová psala o cestách Sýrie a Iráku i o Kurdech na sociální síti - Foto: zdroj: ČT24

Markéta Všelichová psala o cestách Sýrie a Iráku i o Kurdech na sociální sítiFoto: zdroj: ČT24

„Kurdové mě zaujali svou kulturou i odhodláním bránit svou svobodu." Tak Markéta Všelichová popsala důvody, proč do Sýrie a Iráku za Kurdy jezdí. V příspěvku, který je možné dohledat pomocí Googlu, mimo jiné vysvětlila, jak se do kurdské Rojavy mohou zájemci dostat. „YPG se o vás postará. Dají vám vybavení, dají vám jídlo, bojovníci dokonce dostávají i sto dolarů měsíčně,“ uvedla Češka, která je spolu se svým partnerem Miroslavem Farkasem v Turecku obviněna z příslušnosti k teroristické organizaci, za niž je YPG považována.

Všelichová v textu, který je možné dohledat na internetu a byl zveřejněný na její facebookové stránce, odpovídá na deset otázek k jejímu působení na Blízkém východě i o Kurdech samotných. Hned na úvodu vysvětlila, že se do Sýrie a Iráku vydala především proto, že chtěla vidět situaci na vlastní oči. 

Podle jejích slov ji pak Kurdové v mnoha ohledech zaujali. „Na místě mě pak dostává především nezkaženost lidí, láska ke svobodě, ochota pomoci druhému a hlavně tolerance a přátelské soužití náboženských, i etnických menšin. Tyhle věci v Evropě postrádám a je to hlavní důvod, proč se do oblasti Blízkého východu stále vracím, proč se tam cítím dobře, navzdory blízkosti války,“ napsala 8. září. 

Na otázku, kdy se rozhodla podpořit kurdské milice proti IS, odpověděla, že si čím dál víc uvědomovala, jakému zlu musí tamní lidé čelit. Postupně prý došla k závěru, že jim chce pomoct: „Protože stojí sami proti zlu. Se zbraněmi trochu zacházet umím, říkám si, můžu taky trochu přiložit ruku k dílu. Nebráním se ani v budoucnu v tomto směru zapojit, nicméně postupem času jsem začala chápat, že jako jeden střelec navíc nic nevytrhnete.“ 

Markéta Všelichová psala o cestách Sýrie a Iráku i o Kurdech na sociální síti - Foto:  Reprofoto

Markéta Všelichová psala o cestách Sýrie a Iráku i o Kurdech na sociální sítiFoto:  Reprofoto

„Bojovníků je dost. Jako Evropan ale máte spoustu možností, jak pomoci lidem a dalšímu rozvoji Rojavy. Možností, které místní nemají a moji prioritou je jich nyní využít. Samopal na vás nějaký zbude vždycky,“ pokračovala ve vysvětlování. 

Projekt polní nemocnice 

Turecká policie obvinila dva Čechy, které zadržela v minulých dnech na svém území, z příslušnosti k teroristické organizaci. Údajně se pokusili překročit hranici na jihovýchodě Turecka. V rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu ale přítel dvojice Janusz Konieczny uvedl, že na práci dvojice nic kontroverzního nebylo a obvinění z terorismu jsou „naprostý nesmysl". 

„Každý by měl v rámci možností pomáhat, a jelikož se snažili podporovat Kurdy, kteří bojovali proti Islámskému státu, tak jsme vymysleli projekt polní nemocnice v Rojavě,“ odůvodnil Konieczny, proč se jeho přátelé vydali přes hranice. O plánu postavit v oblasti nemocnici píše i Všelichová. 

„Momentálně pracujeme s Mirou Farkasem na projektu mobilní nemocnice do Rojavy. Všechno je vcelku slibně rozjeté, máme přislíbenou zajímavou podporu, lidé nám nabízejí příspěvky i vybavení. Hned jak dáme dohromady vše potřebné, pojedeme zpátky na Rojavu,“ psala na začátku září. 

Dále uvedla, že podcenila, jak je vše v oblasti složité. Proto se zaměřila na pomoc lidem především v čerstvě osvobozených vesnicích: „S plánem, že pořádnější akci na pomoc Rojavě začnu, až budu mít lepší možnosti. Ty už snad teď mám, i díky tomu, že jsme se potkala s Mirou, obětovává Rojavě úplně všechno.“ 

Přátelé z PKK 

Všelichová v textu také popisuje svoje vztahy s Kurdy. Mnoho přátel prý ztratila v boji, mezi nimi i bojovnici z řad PKK, tedy Strany kurdských pracujících, která je v Turecku zakázaná. 

„Vzpomínám na bojovnici PKK, se kterou jsem se skamarádila v horách u Shingalu, v Iráku. Hodně jsme si rozuměli. Při loučení mě poučila, ať neříkám, že se příště uvidíme. Prý PKK slovo příště nikdy nepoužívá. O pár měsíců později zemřela v bojích na Rojavě. Stejně tak mnoho dalších přátel, které jsem potkala,“ napsala. 

Čtěte také: Češi zatčení v Turecku. Proces může trvat dlouho, obvinění jsou vážná, říká velvyslanec

V dalších částech příspěvku popsala mimo jiné to, že ji strach už dávno opustil a snaží se vždy uvažovat racionálně. Vysvětlila také svůj pohled na ideologii Abdullaha Öcalana, kterého někteří kurdští bojovníci vyznávají: 

„Pokud jde o Abdulla Öcalana, jako člověka, který dokázal Kurdy sjednotit, ho uznávám. Velká část jeho myšlenek je mi blízkých. Problém ale je, že u některých, neříkám, že zdaleka všech Kurdů, Apo a jeho ideologie v podstatě nahradili náboženství. Často narazíte.“ 

Poskytování zbraní, zapojení do bojů 

Podle listu Hürriyet jsou Češi zároveň obviněni z poskytování zbraní a budou v Turecku souzeni. Napsal o tom v pátek. Markéta Všelichová ale v dubnu ve vysílání Českého rozhlasu odmítla, že by si s sebou na Blízký východ přivážela zbraně. 

Čtěte také: Přítel Čechů obviněných Turky z terorismu: Je to nesmysl. Nechtěli bojovat, ale stavět nemocnici

Miroslav Farkas se podle zpráv jeho přátel na Facebooku přímo zapojil do bojů. Miroslava Farkase turecká provládní média označují za odstřelovače. Sám psal o tom, že se podílí na stavbě nemocnice. 

Turecký velvyslanec v Praze předpokládá, že do Česka se dvojice bude smět vrátit nejdřív po soudu. České ministerstvo řešilo podobnou situaci Všelichové už v létě, kdy byla zadržena v Kurdistánu. České úřady se tehdy úspěšně snažily docílit jejího vyhoštění, aby tam neskončila ve vězení. 

Příspěvek Markéty Všelichové na Facebooku

Dala jsem dohromady otázky pro jeden deník. Nevím, možná to nějak zkrátí, není to úplně krátké. Tady dávám všechno, jak jsem napsala, snad to pomůže vysvětlit a pochopit moje postoje :) : 

Zeptala bych se Vás - vy nejste zpravodajka, jaká je Vaše profese (kromě mládí :o)) jezdíte do Sýrie, potažmo do Iráku za Kurdy? Čím vás to přitahuje? 

Snažím se informace z oblastí kam jezdím dostat na veřejnost, když je možnost na nějakém webu publikovat, ráda ji využiji. Měla jsem články třeba na On war On peace, píšu taky pro stránky naši organizace victimsofwaraid.org. Určitě ale nejsem profesionální zpravodajka, neživí mě to, chci jen informovat co nejvíc lidí. Jinak jsem minulý dokončila bakaláře, teď pokračuji v magisterském studiu na technické fakultě ČZU. Obor silniční a městká automobilová doprava. 

Původně mě na místo táhla hlavně zvědavost. Zmiňované lokality jsem dlouho sledovala z veřejně dostupných zdrojů. Chtěla jsem vidět, jak situace vypadá ve skutečnosti, chtěla jsem poznat život místní lidí. Hodně mě zajímaly kurdské oblasti, které se od zbytku Blízkého východu v mnoha věcech liší. Kurdové mě zaujaly svou kulturou i odhodláním bránit svoji svobodu. Přála jsem si je poznat. Na místě mě pak dostává především nezkaženost lidí, láska ke svobodě, ochota pomoci druhému a hlavně tolerance a přátelské soužití náboženských, i etnických menšin. Tyhle věci v Evropě postrádám a je to hlavní důvod, proč se do oblasti Blízkého východu stále vracím proč se tam cítím dobře, navzdory blízkosti války. 

1) Kdy jste se rozhodla podpořit kurdské milice proti ISIS - nebo se ptám nesprávně? 

Čím déle se v oblasti pohybujete, tím zřetelněji si uvědomujete, jak velkému zlu ti lidé musí vzdorovat. Nejde jen o Islámský Stát, v Rojavě stále v několika městech zůstává problém s Assadovým režimem. Pokud dojde k většímu sblížení Ruska a Turecka, reálně navíc hrozí, že Rojava bude muset s Assadem bojovat znovu. Nakonec, Kurdové i Syřané jsou ve svém boji v podstatě osamoceni. Ano, různé země podporují různé skupiny. Jenže jen do chvíle, kdy přínosy převládají nad problémy. Další hrozbou pro Rojavu je Turecko, které nedávno překročilo syrskou hranici. A USA už dali najevo, že v tomto potencionálním konfliktu Rojavu nepodpoří. Do tak velkého střetu nepůjdou. Z těchto důvodů jsem postupně došla k závěru, že jim prostě chci pomoci. Protože stojí sami proti zlu. Se zbraněmi trochu zacházet umím, říkám si, můžu taky trochu přiložit ruku k dílu. Nebráním se ani v budoucnu v tomto směru zapojit, nicméně, postupem času jsem začala chápat, že jako jeden střelec navíc nic nevytrhnete. Bojovníků je dost. Jako Evropan ale máte spoustu možností, jak pomoci lidem a dalšímu rozvoji Rojavy. Možností, které místní nemají a moji prioritou je jich nyní využít. Samopal na vás nějaký zbude vždycky. 

2) Na FB píšete, že k cestě člověk nic nepotřebuje - že vše tam dostanete. Zní to jako skok do dobrodružství. 

Tenhle příspěvek byl směřován k lidem, kteří mi denně píší otázky, jak se připojit k bojovníkům na Rojavě, obvykle se ptají na YPG. Ti lidé si myslí, buh ví co nepotřebují za vybavení, kolik nepotřebují peněz atd. Přitom to tak vůbec. Cesta do iráckého Kurdistánu není ani složitá, ani nákladná. Jediná trochu složitá část cesty je přechod hranice do Rojavy. Pak už se o vás YPG postará. Dají vám vybavení, dají vám jídlo, bojovníci dokonce dostávají i sto dolarů měsíčně. Jak místní, tak zahraniční. Cestu zpátky vám rovněž zařídí. Podobné je ale všechno, i pokud nejedete zrovna bojovat. Lidé na místě vám pomůžou. Se vším. V Rojavě je obecně hodně levno, navíc jako od cizince si od vás peníze často prostě nevezmou. Zato se poperou o to, ke komu domů půjdete spát. Dají vám jídlo a všechno co usoudí, že potřebujete. Ti lidé mají tak málo, ale o to poslední by se rozdělili. Opravdu, pro mě v Kurdistánu ani jinde na Blízkém východě nikdy nebylo nic složité. Samozřejmě, hodně profesionálních novinářů si v Rojavě platí průvodce s veškerým servisem. Proč ne, rozhodně jim to usnadní práci. Já ale nejsem profi novinář, šlo mi vždycky o to, poznat život tak, jaký je pro místní lidi. Když se pohybujete samostatně, cestujete autobusem s místními, obcházíte úřady sám, spíte u toho koho venku potkáte, vaše zážitky jsou úplně jiné. A potkáte lidi, na které by jste jinak nenarazili. 

3) Jaký byl pro vás nezapomenutelný zážitek mezi Kurdy? Určitě jich je vícero, ale pár příhod můžete popsat? 

Ano, zážitků je hodně. Hodně z těch nejsilnějších souvisí s už zmíněnou srdečností lidí, a jejich zcela nezjištnou ochotou vám pomoci. Třeba když jsem v dubnu přecházela hranici do Iráku. Nejdříve si mě přehazovali asyrští křesťanští bojovníci a Arabové z al-Sannadidu, objeli se mnou snad půlku Sýrie. Nakonec jsem skončila v malinké arabské vesničce téměř na hranici. Lidé tady žili hodně skromně a konzervativně. Hledala jsem rodinu jakéhosi Ahmeda, což byl známý známého s Iráku, který mi měl s přechodem hranice pomoci. Vesničané pravděpodobně nikdy dříve Evropana neviděli, měli ze mě Vánoce, nebo spíš Eid či to slaví. Všichni byli neskutečně milí, až do večera mi nosili jídlo, dokonce mi přivedli koně, že je to dar a kůň je můj. V noci Ahmed mě Ahmed naložil to toyoty a vyrazili jsme směr Irák. Když mě vysazoval kdesi v polích, na místě, kde měli čekat další lidé, zeptal se, jestli mám nějaké peníze. Říkám si, a sakra. Poslední drobáky jsem dala jedné rodině, s tím, že už nic potřebovat nebudu. Teď mě tu nechá, nebo rovnou zastřelí. No, otázku jsem pochopila špatně. Po odpovědi, že nemám vyndavá dvě padesátidolarovky a dává mi je. Sice se mi podařilo v ten moment odmítnout, nakonec jsem ty peníze druhý den našla mezi jídlem, co jsem dostala na cestu. Kousek cesty jsem šla sama, pak na mě čekali další lidé, nakonec jsem, už na irácké straně skončila brzy ráno u nějaké rodiny. Hello, welcome, dali mi najíst, napít, hodili mi deku a matraci do pokoje k dětem. Měla jsem za to, že je to nějak domluvené. Hm, ráno mi dávají telefon, v něm kdosi Anglicky říká: „Zdar, heleď jsi strašně moc vítaná u naši rodiny, s čímkoliv potřebuješ ti pomůžou, neboj se zeptat, zavolej mi, přeložím. Akorát prosím tě, můžeš pro moje příbuzné vysvětlit, kdo jsi, odkud, kde jsi se tam u nich vzala....? Jsou hrozně zvědaví.“ Výstižná ukázka místní mentality. Další úplně cizí lidé pro mě přijeli z 200 km vzdáleného Dahuku, tam mě vzali do restaurace a sehnali spaní.....Lidí, kteří mě vůbec neznali a přesto pro mě tolik udělali jsem potkala nesčetně, na nikoho z nich nezapomenu a hodně změnili můj přístup k životu. Vždycky se jim budu snažit chováním alespoň přiblížit. 

Další zážitky jsou spíš smutné. Vzpomínám na bojovnici PKK, se kterou jsem se skamarádila v horách u Shingalu, v Iráku. Hodně jsme si rozuměli. Při loučení mě poučila, ať neříkám, že se příště uvidíme. Prý PKK slovo příště nikdy nepoužívá. O pár měsíců později zemřela v bojích na Rojavě. Stejně tak mnoho dalších přátel, které jsem potkala. Někteří z nich měli smrt v boji jako životní cíl. Pro další byl ale boj jen nutnost a způsob jak získat svobodu. Měli spoustu snů, které věřili, že si jednou budou moc splnit. Na nikoho z těch, kteří tuto možnost už nedostanou také nezapomenu. Hodně působivý byl pro mě pobyt mezi uprchlíky z Rakky. Aby se dostali z pekla Islámského Státu, museli často projít loterií. Nejsou žádná pravidla, podle kterých vás IS nechá projet, nebo nenechá. Někdo projde jen tak, někdo za peníze, někdo skončí zastřelený v poušti. Alespoň jednoho takového příbuzného měla velká část utíkajících rodin. I s tímto rizikem ale všichni do pokusu o útěk šli. Takové utrpení musí přinášet život pod vládou IS. 

4) Ocitla jste se opravdu v nebezpečí? 

Těžká otázka, protože si nejsem jistá, jestli ještě mám objektivní náhled na to, co je to nebezpečí. V Bakuru, tureckých Kurdistán, padaly kousek od nás bomby, armáda střílela lidi na ulicích. Turecká polici mě chytila s věcmi od PKK v autě. V iráckém Kurdistánu i v Rojavě jsem se dostala na několik frontových linií. V Shaddadi jsme prolézali různé podzemní úkryty daesh, o pár dní později v jednom z nich kamarád šlápl na minu. V poušti jelo proti pozicím SDF (syrské demokratické síly, koalice Arabů, Asyřanů, Kurdů) auto sebevražedného útočníka daeshe. Sejmuli ho RPGčkem. Pohybovala jsem se s lidmi, kteří přicházejí přímo z území daeshe. Většinou civilisté, ale čas od času mezi nimi někdo s bombou či zbraní bývá. Několikrát jsem byla u zatýkání sebevražedného atentátníka daeshe. V Qamishli jsem zažila boje mezi Kurdy a Assadem. Atd. Možná lepší otázka je, jestli mám někdy strach. Ten už dávno zmizel. Samozřejmě se ale snažím uvažovat racionálně a dodržovat nějaké zásady, ono když stoupnete na minu, moc užitečného už neuděláte. 

5) Jak se domlouváte, máte fixera? 

Jak jsem vysvětlovala o pár otázek dříve, nemám. I když dorozumívání je jedna z věcí, na kterou uznávám, že by se občas někdo hodil. Je problém, že lidí, kteří rozumí nějaký světový jazyk tam moc není. Na druhou stranu ale ten problém není neřešitelný. Někoho s kým se dorozumíte vždycky přivedou, případně někomu zavolají. Musíte občas chvíli počkat, někdo komu vysvětlíte co potřebujete se ale najde vždycky. Občas jsem spala u rodiny, která neznala Anglicky slovo, přesto jsme si ale základy nějak vysvětlit dokázaly, často to byla docela zábavná komunikace. Teď už umím i nějaké základy z Kurdštiny, takže problém nemám. Pokud jde o toho fixera, kromě věcí co píšu výše, tihle lidé si také účtují spoustu peněz. Opradu šílené částky, ještě v kontextu s tím, jak levná je jinak Rojava a že většina lidí vám všechno dá. I kdybych mi ty peníze přebývaly, dám je radši lidem, z toho co si berou průvodci za den, vyžije v Rojavě jedna rodina měsíc. 

6) Kurdové jsou většinou marxisté, vyznávají filosofii Abduláha Ocalana. Co je vám na nich blízké? 

Trochu bych to jen upravila. Ne všichni Kurdové jsou nadšení marxisté, ne všichni bojovníci vyznávají Ocellana. Ano, některé žene do boje opravdu hlavně ideologie, další ale nic takového neřeší. Rozhodli se jen bránit svoje životy. Spousta lidí v Rojavě se proti ideovému směřování vymezuje, na vzdor sympatizují s Barzaniho stranou v Basuru /irácký Kurdistán), na domy si věší vlajku jeho PDK. Atd. Nicméně ano, prvek marxismu a Ocelana je samozřejmě v Rojavě dost klíčový. Co je mi blízké na Kurdech i dalších obyvatelích Rojavy jsem už popisovala. Levicová ideologie to zrovna tak úplně není. Můj názor je hodně rozporuplný. Revoluce v Rojavě je založena na principu demokratického konfederalismu a rovnosti všech lidí. Myšlenky v principu nádherné. Socialismus, jaký zažila Evropa byl totalitním svinstvem od začátku. V Rojavě je tomu jinak a z velké části se opravdu zmíněných ideálů drží. Jenže, současné, téměř idealistické podobě hodně nahrává revoluční nadšení a také společní nepřátelé. Po padesáti letech totality se obyvatelé dokázaly zbavit diktátora. Všichni si užívají nabyté svobody a možnosti fungovat nezávisle. Hrozba Islámského Státu sjednotila etnické menšiny. Jenže to je nyní. Pokud skončí válka, obávám se, že hodně ze současné podoby se může pokazit. Všichni v Rojavě říkají, že chtějí demokracii. Jenže teď skoro není žádná politická opozice, všichni táhnou za jeden provaz. Až nastane klid, hlasy, kterým se nebude ideové směřování Rojavy líbit budou určitě silnější. A otázka je, jak se k oponentům vládnoucí struktura postaví. Věřím a doufám, že to bude v souladu s demokratickými zásadami. Ruku do ohně za to ale nedám a trochu čekám, že po porážce nepřátel by čekal Rojavu další boj, o politické uspořádání. 

Pokud jde o Abdulla Ocelana, jako člověka, který dokázal Kurdy sjednotit ho uznávám. Velká část jeho myšlenek je mi blízkých. Problém ale je, že u některých, neříkám, že zdaleka všech Kurdů, Apo a jeho ideologie v podstatě nahradili náboženství. Často narazíte. Máte na něco jiný názor, než oni. Vidíte,že něco by se dalo dělat efektivněji. Chcete poradit. Ale máte smůlu. Serok Apo to všechno věděl a popsal nejlépe. Místo toho, aby se zamysleli nad tím, co jím říkáte vás odkáží a Apovi knížky. Přečtěte si to a uvidíte, jak vůbec ničemu nerozumíte a oni to všechno dělají správně. 

7) Turecko zahájilo útok v Sýrii, prosakují zprávy, že útočí i na Kurdy, aby si tito nemohli vytvořit autonomní nebo svrchovaný stát, a pokud je USA opustí... co pak? Jak to tam opravdu je, pokud do toho můžete vidět, nebo nad tím uvažovat...? 

Uvažuji nad tím často a je mi ze současného vývoje smutno. Turecko chce Kurdy oslabit. V tomto jim nejdříve dobře posloužil Islámský Stát. IS je nyní na ústupu, hledají tedy nové způsoby, jak Kurdům komplikovat život. A bránit speciálně Rojavě v rozvoji. Nyní u Jarablusu používají nové islamistické skupiny, domnívám se, že v případě dohody s Ruskem podpoří proti Kurdům klidně i Assada. Že by USA v takové situaci Rojavu podpořili jsem asi nikdy čekat nemohla. Samozřejmě scénáře jsou různé. Zatím jde Turecku o to, zabránit Rojavě propojení s kantonem Afrin na východě. Bude záležet co Rusko. Pokud by ale opravdu došlo k situaci, „Turecko, Assad, islamisti, za tichého mlčení všech proti Rojavě“, je jasné, že Rojava se nejspíš neudrží. Lidé už jednou ochutnali svobodu a naučili se bránit, útočníci by neměli snadnou práci. Ideály samozřejmě zničit nejde, i když by rojavská samospráva skončila, bude pokračovat odpor a rozhodně nebude v místě klid. Místní by pravděpodobně přešli ke gerillovému stylu boje, jaký probíhá v Turecku. Současná naději dávající podoba Rojavy by ale byla minulostí. 

Pokud by Kurdové byli pragmaticky, teoretickou šancí může být, zkusit se domluvit buď s islamistickými povstalci, nebo s Assadem. Pominu, že kladná odezva od druhé strany je spíše nepravděpodobná. Oni ale stejně takoví nejsou a bylo by to proti jejich ideálům. Raději budou svou svobodu bránit proti všem, kdo ji ohrožuje. I když nemusí vyhrát. 

8) Potkáváte mezi Kurdy svoje známé, znáte se jmény, nebo někteří padli? 

Jako Evropan jsem exotika, často si mě pamatují lidé, které jsem já už zapomněla. Jdu po dvou měsících po ulici a někdo na mě volá jménem. Při každé návštěvě si uděláte tolik známých, že není možné vrátit se znovu za všemi. Potkáváte vždycky nové a nové lidi. Jsou ale přátelé, kteří se mi stali hodně blízkými a při každé návštěvě se u nich snažím zastavit. A ano, mnoho přátel především z řad bojovníků už nikdy znovu nepotkáte. S tím se musíte naučit žít. 

9) Jakým způsobem jim pomáháte? 

Momentálně pracujeme s Mirou Farkasem na projektu mobilní nemocnice do Rojavy. Všechno je vcelku slibně rozjeté, máme přislíbenou zajímavou podporu, lidé nám nabízejí příspěvky i vybavení. Hned jak dáme dohromady vše potřebné, pojedeme zpátky na Rojavu. Když jsem se z Rojavy vrátila poprvé, převládající dojem byl, že jim tam prostě musím něco dovézt. Jste tam nějakou dobu, vidíte, co všechno lidem chybí, jaké jsou na místě problémy. Výlet pěkný a teď pro ně musím něco udělat. S několika kamarády jsme se prokousali byrokracií a založili sdružení. Tak, teď vybrat strašně moc peněz, posbírat co nejvíc věcí a honem na Rojavu. Plánů co všechno bych v Rojavě ráda zrealizovala jsem měla od začátku hodně. Jenže jsem dost podcenila, jak složité všechno je. V první řadě narazíte na to, že vás prostě nikdo nezná, nikdo nejste. Potřebujete vyřešit spoustu formalit, ani při nejlepší vůli nemůžete zvládnout sám všechno. Lidi, kteří jsou té věci zadarmo obětovat skoro všechen čas a pomoci vám se hledají těžko. Zkrátím to, když jsem zjistila, co obnáší udělat větší projekt, vzala jsem svých naspořených osmdesát tisíc a jela s tím do Rojavy. Lidi, pro které můžete něco udělat potkáváte na každém rohu, hlavně v čerstvě osvobozených vesnicích. S plánem, že pořádnější akci na pomoc Rojavě začnu, až budu mít lepší možnosti. Ty už snad teď mám, i díky tomu, že jsme se potkala s Mirou, obětovává Rojavě úplně všechno. 

Text je uveden v původním znění, bez redakčních úprav. 

Autor:  Dominika Píhová  (dp)

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace