'Návrat jmen.' Před bývalou budovou KGB lidé vzpomínali na oběti stalinských táborů
Až do pozdního večera čtou lidé v Moskvě před budovou bývalé tajné policie KGB jména obětí stalinského teroru. Pietní akci s příznačným názvem Návrat jmen každoročně vpředvečer Dne památky obětí politických represí pořádá organizace Memorial. Ta v současné době čelí silnému tlaku ze strany ruských úřadů.
Organizace se zabývá studiem sovětského teroru a případy politických vězňů.
Každý rok tak u Soloveckého kamene zní jména těch, kteří útrapy stalinských koncentračních táborů nepřežili.
„Můj otec Avramov Roman Petrovič, zastřelen 8. ledna 1938. Po několika měsících byla uvězněna moje matka jako členka rodiny zrádce vlasti. Prožila sedmnáct let represí,“ popisuje hrůzné zážitky Avramov, který na své dětství nerad vzpomíná.
„Byly mi čtyři roky a byl jsem nemocný, když mě odtrhli od matky i otce a odvezli na Sibiř do dětského domova. Co k tomu mám víc říct?" ptá se.
Památku milionu a půl obětí stalinských táborů uctili v Moskvě. Před budovou bývalé tajné policie KGB lidé četli jména těch, kteří se z gulagů nevrátili
Nové pomníky pro zločince
„Zločinec Stalin leží na Rudém náměstí a znovu mu stavějí pomníky, toho velikána měli už dávno spálit,“ dodal ještě.
Jména obětí stalinských gulagů zde čtou už deset let a zatím nejsou ani v polovině tohoto hrůzostrašného seznamu.
Otec Galiny Alexandrovny Klevezajové byl vesnickým knězem v Rjazaňské oblasti. Stranické vedení si ho pozvalo na sekretariát a nařídilo mu, aby okamžitě s pastýřskou činností přestal.
„Nejdřív zavřeli kostel. Otec pak sloužil mše po domech, i to mu zakázali. Říkal jim – jako ideoví lidé byste měli pochopit, že je to moje povinnost, já nemohu jinak,“ vypráví Galina Alexandrovna Klevezajová s tím, že se otci dostalo odpovědi: „My jsme tě varovali.“ Za deset dní byl zatčen.
O osudu svého otce se rodina dozvěděla až po mnoha letech v období tzv. politického tání po Stalinově smrti.
Místo pohřbení - neznámé
„To, že otce zastřelili, jsme zjistili poté, co matce přišlo potvrzení o jeho rehabilitaci. Tam ale bylo napsáno, že prostě zahynul. Oficiálně dostal deset let bez práva korespondence. Tehdy jsme ještě nevěděli, že to znamená rozsudek smrti. Obrátila jsem na KGB a tam mi sdělili, že otce zastřelili v Rjazani deset dní po jeho zatčení. Místo pohřbení – neznámé,“ popsala dcera.
V dlouhé řadě k Soloveckému kameni čekalo také hodně mladých, kteří připomínku obětí represí považují za svou povinnost vůči předkům i vůči své zemi. Jako například dvojice Líza a Boris.
„Je to silná akce, protože jde o velmi tragické období naší historie. Když čteme jména zavražděných s jejich krátkým životopisem, lépe si uvědomíme, že to nejsou jen čísla a neznámá jména. Byli to lidé jako my, lidé naší země a připomenout je, to je přece naše povinnost,“ říká Líza.
„Za prvé musíme ctít jejich památku a za druhé nesmíme připustit, aby se to opakovalo. A to je teď velmi aktuální. Letos přišlo mnohem víc lidí než loni, kdy jsme tady s mou dívkou taky byli. To svědčí o tom, že lidi vidí, co s kolem nich děje,“ tvrdí Boris a dodává, že lidé teď přikládají této akci větší důležitost a začínají vzpomínat.
