Zprávy → Svět7. října  2016 v 10:00  

Nebezpečí pozdního putinismu: žádný ďábelský génius, ale car v kokonu polopravd a lží

"Putin je politik jako každý jiný, snad jen o něco bezohlednější a v čele velmi bezohledného systému." - Foto: Fotobanka Profimedia

"Putin je politik jako každý jiný, snad jen o něco bezohlednější a v čele velmi bezohledného systému."Foto: Fotobanka Profimedia

ROZHOVOR. Jsme svědky zásadní proměny Putinova režimu: Rusko míří k pozdnímu putinismu, kde ambiciózní figury mizí ve prospěch závislých a věrných. Touha zavděčit se vládci však může vyústit v katastrofální rozhodnutí, která ohrozí nejen Rusy, ale nás všechny. V exkluzivním rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu to řekl Mark Galeotti, světový expert na politický a bezpečnostní systém v Ruské federaci.

„Každá válka je strašná. Někdy je umění v tom být co nejstrašnější,“ řekl vám kdysi jistý ruský důstojník o válce v Čečensku. Jeho slova jste teď připomněl v souvislosti s ruským angažmá v Sýrii. Vidíte paralelu mezi tehdejším Grozným a dnešním Aleppem? 

Rusko nevěří, že se teď Američanům podaří přivést rebely k vyjednávacímu stolu. Ví, že se Asadův režim potřebuje zmocnit Aleppa, aby vyjednával z pozice síly, a takové rozhodnutí provází jistá hrozivá logika. Jestliže má být Aleppo dobyto, a to co nejrychleji, z pohledu Rusů brutalita zabírá. Proměnit povstalci ovládaný východ města v trosky a vyhnat všechny jeho obyvatele je děsivá taktika, ale funguje. Tady je namístě to srovnání s Čečnou: v druhé čečenské válce byl Putin neuvěřitelně brutální, Groznyj prakticky srovnal se zemí, a všichni tehdy říkali, jak je to hrozné. Ale po nějakém čase začali zapomínat. A začali být pragmatičtí. Rusové předpokládají, že nakonec je každý pragmatický. 

Čtěte také: Podlaha posetá mrtvými těly. Pohled do 'soudného dne' nemocnice v Aleppu

Výbuch maximálního násilí, dobýt město – a pak to použít jako odrazový můstek, silový nástroj politické diskuse, jíž se Američané i zbytek světa budou muset přizpůsobit. A to, co dnes otevírá titulní stranu novin, se za pár týdnů změní ve sloupek na straně 6, a za dalších pár týdnů to bude jen téma pro historiky. I dnes Rusko předpokládá, že téměř vše může být zapomenuto. Že téměř vše může být odpuštěno – pokud uspějete. 

A jestli Aleppo padne, jak bude Rusko postupovat dál? Má konkrétní plán? 

MARK GALEOTTI. Historik a politolog, mnohaletý odborník na ruský a postsovětský prostor, především na otázky politiky a bezpečnosti. Učil na světových univerzitách, radil britskému ministru zahraničí; dnes působí na Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. - Foto: Magdalena Slezáková

MARK GALEOTTI. Historik a politolog, mnohaletý odborník na ruský a postsovětský prostor, především na otázky politiky a bezpečnosti. Učil na světových univerzitách, radil britskému ministru zahraničí; dnes působí na Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.Foto: Magdalena Slezáková

Vypadá to spíš na klasickou ruskou improvizaci. Soudí, že pád Aleppa nemusí přinést bezprostřední mírová jednání nebo dokonce konec války, nicméně znamenal by zásadní vítězství pro Asadův režim a jeho podporovatele v Moskvě, protože by upevnil Asadovu moc a přiměl rebely, aby s ním mluvili. 

Mezinárodní mínění bude samozřejmě zděšeno, ale k čemu to bude? Rusko to ustojí. Mluví se o sankcích, ale ty nejsou pravděpodobné, a i kdyby ano, nebudou mít větší systémový dopad. A upřímně: zkušenosti z minulých zvěrstev, například ze zničení Grozného, Rusy naučily, že všichni se zprvu vyděsí - načež se oklepou. Obávám se, že v bezzubost mezinárodního společenství věří i dnes, tím spíš, že v Radě bezpečnosti OSN sedí Čína, kterou utrpení Aleppa příliš nevzrušuje. Tohle je hlavně problém Západu a názor Rusů je - a teď zjednodušuju, až karikuju - že Západ už je stejně nenávidí. Takže co můžou ztratit? 

Například životy svých lidí? Mluví se hlavně o letecké kampani, ale Rusové v Sýrii bojují i na zemi. A také tam umírají, mnozí námezdně… 

Ruské nasazení v Sýrii má skutečně různé formy. Jsou tam letadla i dělostřelecké jednotky, včetně termobarického raketometu TOS-1, strašlivé zbraně, která pálí salvy raket s takřka jaderným výbuchem. Jsou tam pozemní síly zaměřené na podporu a ochranu těchto jednotek či leteckých základen, specialisté mapující cíle pro nálety i zpravodajské složky v Damašku, které radí generálnímu štábu syrské armády. 

A pak jsou tam ti, které může Moskva zapřít: námezdní vojáci soukromé vojenské společnosti OSM - či neformálně Wagner podle krycího jména osoby, která stojí v jejím čele (exdůstojník speciálních jednotek vojenské rozvědky GRU – pozn. red.). Wagner sídlí v Petrohradě a je to jasně žoldnéřská organizace, zřízená režimem v rozporu s ruským zákonem. Wagner je plný válečných veteránů, z nichž mnozí bojovali na Donbase a teď se přesunuli do Sýrie – viděli jsme je například letos na jaře v bitvě o Palmýru, kde na ruských tancích T-90 razili cestu jiným jednotkám. 

Nejsou to oficiální vojáci, což je pomáhá skrýt nejen očím světa, ale především ruské veřejnosti. Neboť běžné Rusy tahle válka nijak nenadchla. Samozřejmě, rádi slyší o úspěších svých chlapců, ale Asad je jim jedno, pokud za něj mají umírat. A protože to není populární válka a protože se mrtví množí, námezdní vojáci přijdou vhod. Navenek nemají s vládou nic společného, a tak se jejich ztráty nemusejí zveřejňovat. Mimochodem, ty jsou nejméně čtyřikrát vyšší než celého oficiálního kontingentu dohromady. Ale o tom běžný Rus neuslyší, protože Wagner je čistě soukromá společnost, kterou platí Syřani. Takový je narativ. 

Volby? Proč se obtěžovat… 

Když mluvíme o běžných Rusech: nedávné parlamentní volby jich nalákaly rekordně málo a pro vítězné Jednotné Rusko jich hlasovalo ještě o polovinu méně, prakticky jen čtvrtina oprávněných voličů. Čím to? Lhostejnost, nebo rezignace? 

Dokonce i oficiální volební účast byla na ruské standardy katastrofálně nízká, z 60 % klesla na 48. A mějme na paměti, že to je prokazatelně podvržené číslo - spadá do něj asi desetina hlasů, v drtivé většině pro Jednotné Rusko, které se zázračně vynořily díky kolotočům, falešným volebním lístkům a podobně. 

Čtěte také: Mrtvé duše, kolotoče a znechucení voliči. 'Jednotnému Rusku hraje nízká účast do karet'

Volby byly zmanipulované a vypovídají o dvou věcech. Zaprvé: většina Rusů to s politikou vzdala. Medveděvovo prezidenství přineslo krátké vzepětí naděje, nikoli proto, že by Medveděva pokládali za bůhvíjak skvělého, ale protože doufali v příslib demokratičtějšího modelu. A pak se Putin vrátil, protesty zadusil a hodně Rusů rezignovalo. 

To neznamená, že jsou úplně apatičtí. Množí se lokální a průmyslové protesty, v první polovině letošního roku se počet podobných sporů zvedl o čtvrtinu. Jenže znamená to, že Rusové tlačí na místní vlády, aby opravily silnici nebo zrenovovaly školu – místo aby věřili, že mohou tlačit na opravu státu. Proč se obtěžovat volit, myslí si. Vždyť na tom vlastně nezáleží. 

A zprvu to vypadalo, že na letošních volbách příliš nezáleží ani Kremlu… 

Změnili strategii. Nejdřív chtěli tiché volby, protože nečekali velkou účast, takže dávali najevo, že na tom vlastně moc nesejde a že tohle bude to nejčistší hlasování. Ale pak otočili s tím, že potřebují pravý opak: jasně všem dokázat, že mohou mít výsledek, jaký si zamanou. Myslím, že právě proto byly ty podvody tak bezostyšné. Jako by vláda chtěla, aby Rusové nevěřili, že na volbách záleží, ale zároveň potřebovala prohlásit, že má mandát. 

Proč? 

Čtěte také: Ivan Preobraženskij: Přijdou po triumfu Jednotného Ruska předčasné volby do Kremlu?

Protože nabíjejí zbraně na prezidentské volby 2018. To je hlasování, na kterém skutečně záleží. Putin nepotřebuje jen vyhrát – potřebuje, aby vyhrál drtivě. 

Někteří věří, že Kreml plánuje předčasné volby už v příštím roce. Co by tím získal? 

Především by to měl rychleji z krku. Odbýt si volby, a má před sebou dalších šest let, kdy si kvůli nim nemusí dělat vrásky. A zadruhé je tu s jistotou hraničící riziko, že bude hůř. Většina Rusů nemá lehký život a věci se nelepší, naopak. Klíčem Putinovy popularity nikdy nebyla jeho nacionalistická rétorika. Jistě, lidé rádi poslouchají, že je Rusko zase hrdé a silné, ale skutečným důvodem je, že pod Putinem žil běžný Rus lépe než kdykoli předtím. 

Jenže to se mění. Podzim přinese tvrdá úsporná opatření, a ta udeří hlavně na obyčejné lidi. Nebude to hned: když zaříznete financování nemocnice, neznamená to, že se okamžitě zbortí, půjde to kousek po kousku. Odejde doktor, nenajmou nového, rozbije se sanitka, nejsou peníze na náhradní díly, až nakonec nemocnice nebude schopná fungovat. Obvykle trvá rok, než se škrty plně projeví – to znamená podzim 2017, a tedy možný nežádoucí dopad na výsledek voleb. V tom případě by měli důvod spěchat. 

Komunistický předák Gennadij Zjuganov; na pozadí charakteristický pohled Lenina - Foto:  Reuters

Komunistický předák Gennadij Zjuganov; na pozadí charakteristický pohled LeninaFoto:  Reuters

Zajímavým konfliktním bodem je 100. výročí bolševické revoluce. Komunistický vůdce Zjuganov sice přijal pozici falešného opozičního lídra, ale ve straně sílí lidé, kteří chtějí do skutečné opozice, a to výročí budou chtít oslavit. Pochybuji, že se to bude líbit Putinovi, který sice chová sympatie ke Stalinovi, ale mnohokrát dal jasně najevo, že není žádný leninista. A nezdá se mi pravděpodobné, že by chtěli volby ve chvíli, kdy budou čelit komunistům. 

Uvidíme. Nevíme, co si Putin myslí, necítí potřebu se s námi dělit. Ale řekněme, že jestli se napřesrok dočkáme předčasných voleb, znamená to, že věří, že nastávají opravdu perné chvíle. 

Dvůr, kde carovi už netykají 

Nejsou jistou předzvěstí nedávné výměny na vysokých postech? Skončil mimo jiné i šéf mocné prezidentské kanceláře Sergej Ivanov, vy sám mluvíte doslova o „kanibalizaci bezpečnostního a právního aparátu“… Mění se nám ruský režim před očima? 

Čtěte také: Putin navrhl do čela nového ruského parlamentu svého podřízeného

Věřím, že skutečně sledujeme cosi zásadního – něco, co bych nazval přechodem k pozdnímu putinismu. Režim v Rusku je personalizovaný a není pochyb o tom, že o všem důležitém rozhoduje Vladimir Putin, ale Putin je jen jeden člověk. Mnozí ho považují za jakéhosi ďábelského génia a šachového velmistra, jenže tak to není. Putin je politik jako každý jiný, snad jen o něco bezohlednější a v čele velmi bezohledného systému. Vládnout však může jen prostřednictvím dalších lidí, kteří budou jeho politiku spolutvořit a provádět – a ti se mění v závislosti na tom, o čem se zrovna rozhoduje. 

Bývala to překvapivě pestrá forma vlády, kde sice nebylo místo pro opozici, ale pro různé pohledy ano, dokud přicházely od loajálních putinistů. A také pro četné instituce, mezi které se dělila zodpovědnost. Putin si tím zajišťoval kontrolu, aby mohl hrát rozděl a panuj, ale zároveň to znamenalo nejrůznější nápady a alternativní perspektivy, jež musel neustále řídit. 

Teď se zdá, že mezi sebou a elitou cítí stále větší propast, jako by nevěřil, že ho v jeho velkých plánech pro Rusko plně podporuje. Moje kontakty s nejvyššími představiteli ruského režimu mě zaskočily tím, jak moc je většina z nich amorálně pragmatická: využívají příležitosti, aby sobě a svým rodinám zajistili pohodlný život. Ano, jsou to ruští vlastenci, ale když budou mít na výběr mezi utrpením pro slávu Ruska a pohodlím, zvolí pohodlí. Myslím, že právě to je jedna z příčin rostoucího napětí mezi nimi a Putinem. 

Na čem by tedy stála ta pozdní fáze Putinovy vlády? 

Na imperializaci systému. A na slabších, mladších „yesmenech“, obrazně řečeno na těch, kteří už carovi nebudou tykat, ale vykat. Putin konsoliduje režim: méně institucí a více věrných a na něm závislých lidí na úkor těch, kteří mají nezávislé ambice. 

Sergej Ivanov - Foto: Fotobanka Profimedia

Sergej IvanovFoto: Fotobanka Profimedia

Příkladem může být vámi zmiňovaný Sergej Ivanov, o kterém všichni věděli, že chce být prezidentem, tedy aspoň dokud mu nezemřel syn. A všichni ho také nesnášeli, nepotkal jsem jediného člověka, co by pro něj našel dobré slovo. Ale každý uznal, že jeho metody práce byly vysoce účinné. Teď Ivanova nahradil Anton Vaino, někdejší šéf protokolu a dokonale schopný byrokrat, ale zároveň nevýrazný člověk bez větší autority. 

Nastupují lidé, které může Putin lépe tvarovat, ale zároveň se jich snáze zbavit. Potíž je v tom, že dnešní vděčný mladík se zítra může změnit v ambiciózního soka. Znamenalo by to neustálý mocenský kolotoč a opakované čistky. Uvidíme, co bude dál; teď můžeme konstatovat jen to, že se mimo hru ocitá stále více figur. 

Jenže Putin svou moc nebudoval sám. Nastínil jste vizi říše, kde se vládce postupně oprošťuje od těch, kteří mu pomohli na trůn - neoslabí tím sebe sama? 

Získá krátkodobou výhodu, ale ano, znamená to, že v dlouhodobé perspektivě ztrácí jeho tým na schopnostech, a v důsledku ztrácí i on sám. Odkud své rekruty vybírá? Spoléhá na lidi, které zná osobně, povýšil už řadu svých někdejších osobních strážců… Výsledkem může být vláda bodyguardů, nosičů tašek a trenérů, která nejspíš nebude nijak silná. 

Čtěte také: Kdo přijde ‚Místo Putina‘? Nikdo, dokud je při smyslech. A Chodorkovskij to nezmění

Znepokojivé je, že obměna dvora znamená také výrazný pokles objektivity. Už teď je poradní proces neuvěřitelně politický: Putinovi se v podstatě říká to, co chce Putin slyšet, což je jeden z důvodů některých katastrofálních politických rozhodnutí včetně celé té mely na Donbase. Stačí šest měsíců, slyšel tehdy od poradců, a Kyjev kapituluje, my se stáhneme a všechno bude v pořádku. Zdálo se to jako racionální rozhodnutí - a ukázalo se jako příšerné. Obávám se, že takových kroků teď bude přibývat. 

Podívejte se na nového šéfa zahraniční rozvědky (Sergeje) Naryškina. V 80. letech byl špion, ale žádné pořádné zázemí nemá, a hlavně nic nenasvědčuje, že by se mu chtělo vyrazit za Putinem se špatnými zprávami nebo s kritikou. Můžeme čekat, že Putin bude čím dál tím víc poslouchat to, co chce slyšet, zamotaný do kokonu polopravd a nepokrytých lží. A že se na základě těchto falešných informací dopustí velmi nebezpečných rozhodnutí - nejen pro Rusko, ale pro nás všechny. 

KDO JE MARK GALEOTTI? Mark Galeotti, v Británii narozený historik a politolog, mnohaletý odborník na problematiku ruského a postsovětského prostoru, především na otázky spjaté s politikou a bezpečností. Přednášel na univerzitách v New Yorku, Anglii, Moskvě i Praze, kde od září působí na Ústavu mezinárodních vztahů; byl také zvláštním poradcem britského ministerstva zahraničí. Je autorem mnoha článků a řady odborných knih, zatím poslední, Spetsnaz: Russia’s special forces, vyšla loni v londýnském nakladatelství Osprey. 

Autor:  Magdalena Slezáková  (mls)

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace