'Nechtěl jsem být prezidentem, abych zabíjel lidi.' Největší krize Baracka Obamy trvala 40 minut

Barack Obama po osmi letech ve funkci opouští Bílý dům. Jeho vládu zachycuje bezpočet snímků - a na drtivé většině z nich se usmívá, nebo alespoň dělá grimasu. Pokud ale některá z fotek vejde do historie, bude to nejspíš ta, na níž se Obama nejenže neusmívá, ale dokonce ani není v jejím centru. Je ze začátku května 2011 zachycuje chvíle největšího risku, který první afroamerický prezident podstoupil, a to ve snaze vypořádat se s dědictvím svého předchůdce.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Prezident Barack Obama během akce na dopadení bin Ládina

Prezident Barack Obama během akce na dopadení bin Ládina | Foto: White House, flickr.com, Work of the United States Government

V životě Baracka Obamy byly dvě opravdu dlouhé chvíle. Ta první v roce 2001, kdy tříměsíční dcera tehdejšího senátora státu Illinois Sasha onemocněla meningitidou a budoucí prezident dlouhé minuty v nemocnici čekal na verdikt lékařů. „Váš svět se zúží do velice úzkého bodu,“ řekl později o nemoci Obama. „Je jenom jedna věc, na kterou myslíte, a nestaráte se o nic jiného.“

Podobný pocit zažil o deset let později už jako prezident. Po svém předchůdci Georgi W. Bushovi zdědil několik konfliktů a hon na muže stojícího za útoky z 11. září 2001 a tvář světového terorismu Usámu bin Ládina. Toho se republikánu Georgi Bushovi nikdy dopadnout nepodařilo a mladý demokrat Obama během prezidentské kampaně několikrát slíbil, že pokud vyhraje, Ládina chytí.

„Krátce po nástupu do funkce jsem si zavolal Leona Panettu (šéfa CIA, pozn. red.) do Oválné pracovny a řekl jsem mu, že musíme dvojnásobit naši snahu o dopadení bin Ládina. A chci, abychom tomu začali věnovat více prostředků, času a naléhavosti,“ vzpomínal Obama v rozsáhlém rozhovoru pro CBS News, v němž popsal celou operaci.

Obrazem ze zákulisí Bílého domu. Takový byl poslední rok Baracka Obamy

Číst článek

Šance přišla o tři roky později, na jaře 2011 a navenek nebyla nijak znát. V pátek 29. dubna navštívil prezident se svou manželkou Alabamu, čerstvě zasaženou ničivými tornády. Na záběrech, kde si prohlíží zničené domy a ptá se na situaci, není poznat, že by v dané chvíli byl duchem někde úplně jinde. Stejně ani na zprávách o následné návštěvě mysu Canaveral, kde si prezident prohlížel raketoplán a žertoval o fousech zaměstnance NASA.

To, co nedokázala žádná zpráva poodhalit, bylo rozhodnutí, které těsně před svou cestou na jih Obama udělal. Tím byla akce na dopadení bin Ládina, který se podle informací amerických tajných služeb měl ukrývat v opevněném domě v pákistánském Abbottabadu. Je důležité zdůraznit slovo „měl“.

O tom, že terorista se v domě skutečně nachází, existovaly jenom nepřímé důkazy, a sám Obama šance popsal jako 55:45. „Pokud by tam nebyl, mělo by to vážné následky. Jeli jsme na svrchované území jiného státu (…) Pokud by se ukázalo, že v domě je bohatý princ z Dubaje, na kterého jsme poslali speciální jednotky, budeme mít problémy,“ přiznal později v rozhovoru Obama.

Nejistota z toho, jak vlastně operace dopadne, myšlenky na vrtulníky Black Hawk sestřelené v Somálsku či na zpackanou operaci prezidenta Jimmyho Cartera na záchranu amerických zajatců z Íránů pronásledovaly Obamu celý víkend. Později přiznal, že v dnech před akcí pro něj bylo těžké soustředit se na běžné povinnosti a nemyslet na operaci, která se plánovala téměř rok a kvůli které dokonce vznikl model domu, na kterém se daly plánovat různé verze útoku.

"Situation room" v Bílém domě během akce na dopadení bin Ládina | Foto: White House flickr.com Work of the United States Government

Pro Obamovu administrativu se staly typické vzdálené útoky za použití dronů. V Pákistánu pro něj ale bylo velice důležité být přímo na místě, i když to znamenalo větší rizika. „Považoval jsem za důležité, abychom byli schopni říct, že definitivně máme správného muže,“ řekl s tím, že situaci chtěl zároveň využít pro získání informací na místě.

To, co dělal prezident celý víkend před akcí, víme poměrně přesně. Část, kterou si lze poskládat už jenom ze vzpomínek zúčastněných (dohromady je poskládal například Peter Bergen v knize Manhunt) a několika málo fotografií přichází v neděli odpoledne, tedy v čase, kdy už byla v Pákistánu noc, a americké speciální jednotky mířily k Ládinovu domu.

Na jejich základě víme, že od pozdního odpoledne prezident ani jeho nejbližší spolupracovníci už neopustili komplex místností známý jako Situation room (což lze velice volně přeložit jako místnosti pro speciální situace). Ten vznikl ještě v roce 1961, když po invazi v Zátoce sviní nabyl prezident John F. Kennedy pocit, že Bílý dům potřebuje místo, kde by mohly přímo přicházet tajné informace. Dohromady ho tvoří jedna větší konferenční místnost a několik dalších.

Právě z menší boční místnosti pochází nejznámější fotografie toho dne, na které Obama s napětím sleduje probíhající misi spolu s týmem, který se do místnosti pro sedm lidí nemůže vejít. Do místnosti si původně šel sednout jenom brigádní generál Marshall Webb, aby zde sledoval operaci, a postupně se k němu začali přidávat další a další lidé.

40 minut

„Od chvíle, kdy prezident rozhodl o akci, minuty ubíhaly jako hodiny a dny,“ popsal atmosféru čekání později John Brennan, poradce pro boj proti terorismu. Od chvíle, kdy vrtulníky přiletěly k Ládinovu domu a jeden z nich padl do jeho zahrady, místnost ustrnula. „Nejsem si jistá, jestli někdo 35 nebo 37 minut pořádně dýchal,“ řekla tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová.

„Bylo to nejdelších 40 minut mého života, možná s výjimkou toho, když Sasha dostala meningitidu,“ prohlásil Obama. Výsledek těchto 40 minut dokázal Obamův tým využít o rok později v předvolební kampani a podle mnohých pozorovatelů výrazně přispěl k jeho znovuzvolení do funkce.

Už v prvním nočním projevu, kdy světu oznamoval, že akce se podařila a Usama bin Ládin je mrtvý, ale Obama narazil na něco, co mu ke konci jeho úřadování vyčítá řada pozorovatelů. V deseti minutách, v nichž se mohl vykreslit jako prezident, který se v zahraniční politice nebojí rozhodných a ostrých kroků, připomněl, že tohle není docela to, co by si přál. „Američané si tento boj nezvolili,“ řekl.

„Po téměř deseti letech služby, zápasu a obětí dobře víme, jaká je cena války,“ dodal s tím, že tuto tíhu cítí pokaždé, když podpisuje dopisy rodinám zesnulých nebo se raněným vojákům dívá do očí.

Obama se ve své pracovně připravuje tiskovou konferenci o výsledku akce | Foto: White House flickr.com Work of the United States Government

Pro ty, kteří sledovali Obamovou politickou kariéru, to přitom nebyla překvapivá slova. Proti použití síly se prezident vyslovil už mnohem dříve. „Předchozí generace čelily fašismu a komunismu nejenom raketami a tanky, ale pevnými aliancemi a vytrvalými přesvědčeními. Chápaly, že jenom naše síla nás nemůže ochránit a nedává nám ani právo konat, jak se nám líbí. Naopak věděly, že naše síla roste skrze obezřetné použití,“ prohlásil Obama ve svém inauguračním projevu ještě v roce 2009.

Krátce po dvou vojensky velice aktivních obdobích George W. Bushe to byla pro mnoho válkou unavených Američanů vítaná změna. Stejně jako snaha ukončit dvě dlouhé a nákladné operace v Iráku a Afganistánu. Ve stejném roce, kdy se Obamovi povedlo noční operací v Pákistánu vyřešit jeden svůj zahraniční problém, začal ale vznikat další v Sýrii.

Miliony od Boeingu i z Las Vegas. Trumpovu inauguraci dotují štědré peněženky korporátních titánů

Číst článek

Barack Obama si války v Sýrii všiml. A to dokonce natolik, že v létě 2012 prohlásil, že Spojené státy se do konfliktu neplánují zapojit, pokud ale syrský režim použije chemické zbraně, překročí červenou čáru a bude čelit následkům. Řada zpráv naznačovala, že syrský režim hranici překročil, a to, jak to s čárou dopadlo, nejlépe ilustrují desítky kreseb novinových karikaturistů, na nichž se Obama zaplétá do rudé linky, kreslí ji přes mrtvá těla nebo ho tlačí do kouta. Spojené státy nezasáhly.

Nakrmit hladové

Názorů na to, proč se tak stalo, je více. Podle profesora Davida Greenberga z Rutgersovy univerzity za tím mohla stát touha vyhnout se osudu svých předchůdců s ve výsledku nepopulárními válkami ve Vietnamu a v Iráku. „S několika málo výjimkami, životopisy, učebnice, nekrology a dokonce i veřejná paměť se věnují málo tomu, že George W. Bush nekonal v Darfúru, Bill Clinton přešlapoval kolem Rwandy, George H. W. Bush váhal nad Bosnou…“ jmenuje profesor historie všemožné příklady, kdy prezidenti nezasáhli do světového dění a jejich památce to ve výsledku příliš neuškodilo.

Greenberg ale dodává, že z geopolitického hlediska se důsledky Obamova rozhodnutí nemusí počítat jenom na životech. Jmenuje jich řadu – od posílení Putina a ruské pozice na Blízkém východě přes posílení Islámského státu, dopadů na uprchlickou krizi až po ztrátu americké kredibility v očích světa.

Respektovaný týdeník Economist ve své rozsáhlé eseji o Obamovu prezidentství píše s odkazem na jeho podporovatele o rozhodnutí z přesvědčení. „Obama věřil, že bombardování Sýrie jenom proto, aby se zachovala kredibilita, bylo nebezpečné a hloupé a další zapojování se by zapletlo Ameriku (do dalšího konfliktu) bez toho, aby zachránilo civilisty,“ píše týdeník.

Samotný Obama na jedné ze svých posledních tiskových konferencí v Bílém domě loni v listopadu popsal proces rozhodování, který svou délkou a náročností připomínal ten při akci k dopadení bin Ládina. Jeho výsledek byl ale značně odlišný. Několik týdnů setkání se zástupci armády, humanitárních agentur nebo diplomaty podle něj nepřineslo žádné řešení. A podpora se nenašla ani u Kongresu. Vrásky všem prý dělali američtí vojáci v Iráku, případná konfrontace s Ruskem a Íránem a nutnost „vzít si na starost“ další zemi, kdy zkušenosti z Bushovy administrativy ukázaly, že načaté konflikty nelze len tak lehce opustit.

Ten nejzákladnější motiv své zahraniční politiky i paradoxu, před který ho postavily kroky jeho předchůdce a globální vývoj, možná Barack Obama nejlépe popsal ve velkém rozhovoru pro časopis New York. „Nechtěl jsem se stát prezidentem, abych zabíjel lidi,“ řekl. „Chci vzdělávat děti, dát lidem zdravotní starostlivost, pomoci nakrmit hladové a zmírnit chudobu.“

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme