Zprávy → Svět3. listopadu  2016 v 08:10  

Palestinským uprchlíkům se sedmdesát let nepovedlo vrátit domů. Podobný osud může čekat i ty ze Sýrie

Uprchlíci při vyklízení jedné ze škol, které v Gaze provozuje UNRWA - Foto: Štěpán Macháček

Uprchlíci při vyklízení jedné ze škol, které v Gaze provozuje UNRWAFoto: Štěpán Macháček

Současná syrská uprchlická krize není na Blízkém východě zdaleka jedinou. Skoro sedmdesát let už se stará agentura OSN UNRWA o miliony utečenců palestinských. Řešení jejich problému je stále v nedohlednu.

Skoro osmdesátiletý Ismáíl al-Fasíh je jedním z palestinských utečenců, kteří dnes žijí v Pásmu Gazy. „Strýc měl rybářský člun a vyjeli jsme tehdy z Jaffy za noci, aby nás židovští ozbrojenci neviděli. S celou rodinou nás odvezl až do egyptského Port Saidu. Mně bylo tehdy deset,“ vzpomíná Ismáíl na chvíle, kdy s příbuznými utíkali po moři ze svých domovů. Bylo to v roce 1948 a právě začínala velká uprchlická krize na Blízkém východě. Ta trvá dodnes. 

Od roku 1950 se o palestinské uprchlíky stará agentura OSN UNRWA. Pět a půl milionů jich žije v Pásmu Gazy, na Západním břehu Jordánu, v Jordánsku, Sýrii a Libanonu. V tamních táborech žije už čtvrtá generace Palestinců a návrat do domovů na území dnešního Izraele je pro ně v nedohlednu. Jeden z nejstarších a největších uprchlických problémů na Blízkém východě tak stále nemá řešení. Dnešním utečencům ze Sýrie nebo Iráku ukazuje případ Palestinců neradostnou perspektivu. 

Čtěte také: Vyrůstá negramotná generace? Děti syrských uprchlíků nemají kam chodit do školy

„V egyptském Port Saidu jsme nějakou dobu zůstali. Měli jsme peníze, takže jsme tam bydleli v pronajatém bytě. Moje matka vlastnila v Jaffě čtrnáct budov a měla peníze z jejich pronájmu,“ říká Ismáíl, který sedí na pergole s vinnou révou v tradiční tmavošedé dlouhé košili a s háčkovanou bílou čepičkou na hlavě. 

V Egyptě ale nechtěli palestinští uprchlíci zůstat natrvalo, toužili se vrátit domů do Palestiny. Částečně jim to umožnila nově vzniklá agentura OSN UNRWA a do Palestiny se opravdu vrátili, domů ale ne. 

„Po třech letech v Egyptě za námi přišli z UNRWA, zaregistrovali nás a na autech nás pak odvezli sem, do Pásma Gazy. Nejdřív jsme dostali stan v Al Maghazi nedaleko města Gazy. Ve stanu jsme bydleli asi čtrnáct dní, pak nás ubytovali v bývalých britských kasárnách,“ popisuje osud své rodiny Ismáíl. 

Z tehdejších stanových táborů postupně vyrostlo to, co je teď všude kolem jeho domku – několikapatrové domy postavené dost amatérským způsobem, mezi nimi úzké uličky a chudoba. Už to sice nejsou stany, ale i po bezmála sedmdesáti letech jsou to pořád uprchlické tábory. 

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace