Rozpolcené město: Aleppo rozdělila politika, ekonomika a nakonec válka
Žádné jiné město na světě si v posledních měsících nevysloužilo tolik pozornosti jako Aleppo. Syrské město si prošlo obléháním srovnatelným v nedávné historii jenom s těmi v Sarajevu nebo Leningradu a stalo se smutným symbolem války v Sýrii, z níž se postupem času stal konflikt, který přerostl hranice země i regionu. Podívejte se na to, jak vypadalo Aleppo před i během války očima těch, kteří v něm byli, a o co všechno nejenom povstalci a civilisté v boji přišli.
Z popisu Gail Simmonsové je Aleppo místem, kde byste chtěli být. Večery na střešní zahradě malého hotelu přímo s výhledem na nasvícenou tisíciletou citadelu. Kilometry starobylého trhu se všemi barvami a vůněmi, které si člověk umí představit. Historické stavby na pozadí těch moderních. Tak si největší město Sýrie pamatuje britská autorka cestopisů, která Aleppo navštívila několikrát, naposledy těsně před povstáním, kterým v Sýrii začala občanská válka.
“Bylo to místo, které vám zasáhlo všechny smysly,” říká v rozhovoru přes Skype se Zpravodajským webem Českého rozhlasu. Metropole, která dlouho s Damaškem zápasila o titul nejdéle kontinuálně obývaného města na Zemi, byla podle Simmonsové krátce před občanskou válkou na vzestupu.
“V průběhu let a několika návštěv jsem viděla ty změny v turistické infrastruktuře. Dávali do ní hodně peněz a snažili se přilákat cizince,” vysvětluje. Kolem citadely - jedné z největších atrakcí města - začaly vznikat chodníky pro pěší, nové kavárny, hotely a i samotná citadela se dočkala renovace.
V Aleppu zahynul syrský zaměstnanec české humanitární organizace Člověk v tísni
Číst článek
Simmonsová ve svých článcích doporučovala město navštívit kvůli exotické směsi různých jazyků a náboženství, které se na historické křižovatce obchodních cest potkaly. Aleppo ale mělo i temnou stránku, které se dotkla v textu ještě z roku 2009, kdy návštěvníkům nedoporučovala mluvit s místními o politice.
“Bylo to velice citlivá téma, všude byla tajná policie. Já jsem je neviděla, místní o nich ale věděli. I velice dobří známí říkali, že o těchto věcech je lepší na veřejnosti nemluvit,” popisuje Simmonsová. Obyvatelé města podle ní žili ve strachu mluvit o aktuálních událostech, protože věděli, že jim hrozí zatčení. “Na jedné straně se pokoušeli vytvářet obraz otevřené a moderní země. Na druhé pod povrchem bublal strach, útlak a tajná policie,” říká novinářka o svém dojmu z rozpolcenosti města. A tahle rozpolcenost Aleppu zůstala i v letech, která měla následovat.
Rozpolcené město
Gail Simmonsová nebyla jediná, kdo doporučoval návštěvu Aleppa. Rok před povstáním napsal Lionel Beehner čtenářům amerického deníku New York Times, že nejlepší čas navštívit město, kde každým dnem rostou nové hotely a restaurace, je právě teď, ještě než jej zaplaví masy návštěvníků. „Za několik let se bude město hemžit turisty,“ předpovídal v textu dvacetiletý student Karam Artin, kterého novinář zachytil v místním karaoke baru.
O téměř sedm let později víme o Karamovi jen to, že jeho předpověď nevyšla. Restaurace Sissi, kterou cestovatelé doporučovali jako jednu z nejlepších v celé Sýrii, leží už čtyři roky popelem a více než stoletý hotel Baron, ve kterém vznikla část Vraždy v Orient Expressu od Agathy Christie, po letech bez jediného zákazníka zavřel své brány. Těžko říct, v jakém je stavu je dnes.
V průběhu posledních čtyř let se jedno z nejstarších měst světa stalo hlavním bojištěm války v Sýrii, často přirovnávaným k Leningradu nebo Sarajevu. Ze začátku přitom máloco napovídalo tomu, že se kdysi největšímu městu v Sýrii dostane takové role.
V Sýrii jsou jen poražení, mohli jsme udělat víc, připouští šéf české pobočky OSN
Číst článek
Zatímco první demonstrace proti vládě prezidenta Bašára Asada a střety s vládními jednotkami začaly už v březnu 2011, v Aleppu ty nejhorší boje začaly až v červenci 2012. Během léta 2011 televize Al-Džazíra popsala město, ve kterém roste napětí a studentské protesty si už vyžádaly svou první oběť, v rámci možností tam ale probíhá normální život. Rozdíl například oproti dvě hodiny vzdálenému Homsu, kterým v té době už otřásaly boje rebelů a vlády, vysvětlila televize dvěma důvody. Tím prvním bylo náboženství – Aleppo je město, které výrazně utrpělo při násilném potlačení panislámského Muslimského bratrstva v roce 1980, a od té doby stát dohlížel na výběr místních duchovních i na jejich práci, a zejména na jejich vztah k vládě.
Druhým důvodem pak byla ekonomika. Aleppo bylo po dlouhou dobu své několikatisícileté existence centrem obchodu a schopnost zabezpečit podmínky pro bezpečné obchodování zejména s blízkým Tureckem (hranice je jen 60 kilometrů severně od města) byla základem mírového soužití převážně sunnitského města s alavitskou vládou.
„Vláda se na nás dívá jako na partnery, kteří jí pomůžou v krizi. Pokud ale bude situace pokračovat, Aleppo pocítí ekonomické důsledky a ve městě uvidíme demonstrace,“ řekl pro Al-Džazíru tehdy majitel místní textilní fabriky.
To, co Aleppo o rok později pocítilo, nebyly jen ekonomické těžkosti, ale zejména otřesy. “Zvuky výbuchů z různých oblastí otřásají celým městem,” popsal 22. července pro Guardian situaci jeden z obyvatel města. Po měsících bojů vlády a povstalců bez jasného vítěze se bojovníci začali z venkova shlukovat v největším ekonomickém centru a doufali, že z Aleppa se jim povede udělat sídlo nové vlády.
Jejich představy tehdy nebyly zase tak nereálné - v létě 2012 zasáhly boje vládu přímo v Damašku a podle Guardianu se Asadovu režimu předpovídaly už jenom týdny nebo měsíce.
V Aleppu se zároveň začala projevovat rozpolcenost, i když o něco jiná, než jaké si všimla Gail Simmonsová. Část obyvatel vítala povstalce ve svých čtvrtích s radostí a na zdi s hrdostí malovala symboly revoluce. Kurdské a křesťanské menšiny si ale nebyly jisté tím, co pro ně povstání vedené zejména se sunnitskými muslimy může znamenat. Jiní se obávali ekonomických důsledků a ničivosti bojů, které snaha obou stran získat pro sebe důležité město přinesla. Výsledkem těchto rozporů a probíhajících bojů bylo rozdělení na vládou ovládanou část na západě a tu povstaleckou na východě. Tohle rozdělení ovšem ani zdaleka nedokáže popsat směs lidí s nejrůznějšími jazyky a národnostmi, kteří se v boji později potkali.
Dlouhé čekání
“Totální zkáza,” odpovídá Jan Pejřil na dotaz, jak vypadalo Aleppo v lednu 2013, kdy do města přijel. “Byla zima a místo sněhu na vás padal černý prach a popel z generátorů, které běžely, aby byla alespoň nějaká elektřina. Hodně budov bylo poničeno ostřelováním či bombardováním, na hlavních ulicích byly hromady odpadků, které nebylo kam a jak vyvážet,” vypráví.
Jan Pejřil strávil v Aleppu půl roku jako projektový manažer místní kanceláře Člověka v tísni. Navzdory zkáze, kterou popisuje, tou dobou podle něj ještě šlo ve městě relativně normálně pracovat. Otevřené boje se odehrávaly jenom v několika čtvrtích a obyvatelé východního Aleppa se snažili vést běžný život navzdory překážkám. Těch nebylo málo. S vládní kontrolou padla i podpora a ve městě přestala fungovat elektřina, dovoz zásob do nemocnic, pekáren a všechny služby - od technických, které by dokázaly odstranit odpadky, až po policii a hasiče. Jediné, co fungovalo, byly dodávky vody. Do toho se člověk v noci budil kvůli zvukům helikoptér, které hledaly vhodné cíle pro útok, a na ulicích potkával lidi s nahrubo sbitými rakvemi.
I přesto tehdy, půl roku po začátku bojů ve městě a téměř dva roky po začátku povstání, ještě nebyla situace tak zoufalá, jak by se mohlo zdát. “Mezi civilním obyvatelstvem byla obrovská euforie, že jsou mimo vládní kontrolu a že se konečně zbavili Asada, jehož režim byl docela represivní i před počátkem občanské války,” popisuje v rozhovoru pro Zpravodajský web Českého rozhlasu Pejřil. Obyvatelé města si založili městskou radu, v každé čtvrti zřizovali kanceláře na pomoc nejvíce postiženým lidem. I přes finanční a logistické obtíže se pokoušeli se obnovit služby a fungování města.
Častý omyl, na který Pejřil upozorňuje, je představa, že v západní, vládou ovládané čtvrti fungoval život normálně. “Představa, že jste přijeli na druhou stranu a všechno tam bylo v pořádku, rozhodně není pravda. Lidé tam trpěli úplně stejně, akorát byli na území ovládaném centrální vládou,” popisuje. Výhodou podle něj bylo alespoň částečné zásobování nebo fungující administrativa.
Jedna z nejsilnějších vzpomínek Čecha ze města je na školní vystoupení místní základní školy, na kterém děti recitovaly a hráli divadlo. “Bylo evidentní, že lidé chtějí fungovat normálně,” říká.
To byly ty světlejší momenty. S postupem bojů se ale zvětšovalo strádání. “Když jste poznali lidi blíž a bavili jste se s nimi u čaje, byla vidět beznaděj z toho, jak dlouho to trvá. Čekali, že to všechno skončí dřív a oni se vrátí ke svým normálním životům jako před válkou a budou žít v sekulárním demokratickém státě, že se jim jejich boj za svobodu podaří vyhrát,” vysvětluje Pejřil.
Konec nepřicházel. Místo toho se bezpečnostní situace zhoršovala a Pejřil město v létě 2013 opustil. Pracovníci Člověka v tísni, kteří do Aleppa přijeli po něm, zůstávali ve městě už jenom nakrátko. Únosy humanitárních pracovníků i novinářů přibývaly.
Asad a jeho spojenec
Stručný pohled na to, co následovalo poté, nabízí analýza institutu UNOSAT, který patří pod Organizaci spojených národů. Ten se podíval na satelitní záběry z města v průběhu let a zkoumal, jak velké škody utrpěly budovy ve městě, což naznačuje intenzitu bojů v jednotlivých obdobích.
V záři 2013, tři měsíce poté, co Jan Pejřil z Aleppa odešel, napočítali analytici UNOSAT ve městě 573 poškozených budov. Ani ne o rok později v květnu 2014 jich už bylo téměř 8500. Za sedmnáctinásobným nárůstem stály stále častější vzdušné nálety a používání barelových bomb, které se pro Aleppo staly charakteristickými.
Barelová bomba je improvizovaná a levná zbraň jednoduchá na výrobu, která se skládá z plechového kontejneru naplněného výbušninami, hořlavinami a jakýmkoliv kovovým odpadem, který při výbuchu slouží jako smrtící šrapnely. Kvůli jejich váze, která dosahuje stovky kilogramů, je jejich účinek smrtící. Kolik takových bomb na město přesně dopadlo, nelze říct. Dobrovolníci na Wikipedii jich za čtyři roky bojů na základě zpráv z médií napočítali přes 120 - mnoho z nich s desítkami obětí. Přesný počet obětí, které během boje o Aleppo zahynuly nebo byly zraněny, je těžké určit. Nezávislé organizace, jež by je dokázaly spočítat, v důsledku bojů opustily město. Dokumentační centrum pro zločiny v Sýrii, které se snaží zdokumentovat události v zemi pro případné budoucí soudní procesy, napočítalo od začátku boje o Aleppo až do jeho konce v celé provinci přes 30 tisíc mrtvých.
Další pohled na data UNOSAT ukazuje, že v následujících měsících bylo zničeno ve zdlouhavé městské válce, v níž se bojuje o každou ulici a čtvrť, do dubna 2015 přes 14 tisíc budov. O rok později se počet zdvojnásobil.
Rozhodujícím faktorem se pro boj o Aleppo stal vstup ruské armády na podzim 2015. Ta se do bojů v Sýrii přidala v rámci boje proti tzv. Islámskému státu. V rozhovoru pro pořad “60 minut” americké televize CBS Vladimir Putin na přímý dotaz moderátora, zda se pokouší zachránit Asadovou vládu, které se ve válce nedaří, ruský prezident odpověděl, že ano. “Jsem hluboce přesvědčen, že jakékoliv akce proti nebo na zničení legitimní vlády vytvoří situaci, kterou můžeme vidět v dalších zemích, například v Libyi, kde se všechny státní instituce rozpadly. Nebo v Iráku,” řekl tehdy Putin. “Není jiného řešení syrské krize než posílení efektivních vládních struktur a pomoci jim v boji proti terorismu” dodal s tím, že chce ale vládu pobízet k reformám a dialogu s “umírněnou opozici”. Pro pochopení tohoto kroku je ale zároveň nutné dodat, že spolupráce Ruska a Sýrie trvá několik desetiletí a jejím nejvýraznějším projevem je jediná námořní základna na Blízkém východě v syrském Tartu.
Jak napsal ve své analýze německý týdeník Spiegel dva měsíce před definitivním pádem města: “Bez pozemních jednotek, letadel a bomb svých spojenců by Asadův režim padl už před lety. Pokud bude moct on a Putin pokračovat v bombardování bez překážek, je pravděpodobné, že nakonec Aleppo získají.”
Selhání lidskosti
Zapojení ruských vojsk ve výsledku vedlo v prosinci letošního roku k tomu, co lze z vojenského hlediska jednoduše označit jako vítězství provládních vojsk. I přesto použil mluvčí humanitární sekce OSN Jens Laerke trochu jiný název a situaci v Aleppu označil za “kompletní selhání lidskosti”.
V té době už měli obyvatelé východní části města za sebou měsíce tvrdého bombardování a blokády, přes kterou se nedokázala dostat humanitární pomoc. Počet civilistů ve městě se ještě v létě letošního roku odhadoval na více než 200 tisíc.
A s tím, jak se boj chýlil ke konci, se jejich situace ještě zhoršovala. Dva týdny před Vánocemi, kdy provládní jednotky dobývaly poslední čtvrtě a ulice východního Aleppa, vyslovilo OSN podezření na masivní zločiny, které se ve městě můžou dít. Jako konkrétní příklad organizace uvedla vraždu nejméně 82 civilistů, včetně 13 dětí, které se dopustily provládní jednotky. “Tucty těl jsou údajně pohozeny v ulicích několika čtvrtí východního Aleppa a obyvatelé je nemůžou odnést kvůli intenzivnímu bombardování a strachu, že je zastřelí,” psalo se ve zprávě organizace. Jens Laerke později v rozhovoru pro Euronews dodal, že výzva na ukončení utrpení civilistů se týká obou stran konfliktů a OSN dělá, co může. “Denně prosíme, obhajujeme, naléháme, křičíme upřímně řečeno na každého, aby ukončil blokádu východního Aleppa, stejně jako blokády po celé Sýrii. Pracujeme, jak nejlíp umíme, ale naše možnosti jsou omezené,” řekl Laerke.
Bylo to nejspíše upřímné vyjádření frustrace, kterou on a organizace, již zastupuje, zažívá v posledních letech. OSN se opakovaně pokoušela přijmout rezoluci, která by dokázala zmírnit nebo vést k řešení konfliktu v Sýrii. Ani jednou ale nedokázala získat jednohlasný souhlas své bezpečnostní rady, ve které kromě jiných zasedá i Rusko.
Jak vypadala situace ve městě, do kterého už léta nemohli zahraniční novináři, víme i díky zvláštnímu paradoxu, který bitva o Aleppo přinesla. Jeho nejlepším příkladem jsou videa, která během podzimu zveřejnila organizace Aleppo Media Center. Záběry z dronů jsou na nich dostatečně detailní, aby se člověk mohl podívat na osud jednotlivých ulic a domů. Stejně jako statusy několika obyvatel města na sociálních sítích, kteří prosí svět o pomoc. Například sedmileté Bany Alabedové, která spolu se svou matkou Fatimou na Twitteru popsala svůj život ve východní části města - od ukrývání se před bombardováním, přes snahu číst si ve válečném zmatku až po pláč za zabitými kamarády. Účty podobné tomu Baninmu popsaly boj o Aleppo líp než kterýkoliv jiný, nezměnily ale mnoho na jeho průběhu ani výsledku.
Odkaz Aleppa
To, na čem se shoduje drtivá většina pozorovatelů, politologů a komentátorů, je fakt, že dobytí Aleppa je rozhodujícím zvratem ve válce v Sýrii. Nejen strategickým - Asadův režim nyní ovládá dvě největší města v zemi - ale zejména psychologickým. Pro syrskou vládu je největším vítězstvím za pět let a potvrzuje její metody boje. “Aktuální vývoj syrského konfliktu vzkázal autoritářům v regionu i jinde, že použití síly funguje - a nese jen málo důsledků,” citoval deník New York Times Mahu Yahyovou, šéfku Carnegie Middle East Center v Bejrútu.
Povstalci v Sýrii ještě pořád ovládají území na jihu Sýrie, v okolí Homsu a zejména Idlibu, na nějž se soustředili evakuace bojovníků, jejich rodin a civilistů, na kterých se po nejrůznějších průtazích a komplikovaných dohodách ke konci boje povedlo dohodnout. Bez Aleppa už ale, jak připomíná deník Washington Post, nemají žádné strategicky významnější území, které by jím umožnilo vyjednávat s vládou. ”Krveprolití se teď může zvýšit, obávají se diplomati poté, co povzbuzená vláda, podporovaná svými ruskými a íránskými spojenci, zvýší svou snahu naplnit Asadův slib získat zpět celé území povstalců,” napsal deník. Otázkou je podle něj ale to, jak dlouho může taková snaha trvat, vládě trvalo tři roky, než se jí povedlo zvrátit boj o město.
Zatímco odpověď na otázku, o co v Aleppu přišli povstalci, je zřejmá, má Gail Simmonsová svou vlastní odpověď na to, o co přišli v tisíciletí starém městě s neocenitelnými památkami i všichni ostatní. “Vybudované dědictví Aleppa bylo odrazem kulturního dědictví - a tím je město mnohých lidí, mnohých národností, náboženství a náboženství,” vysvětluje novinářka. “Ztratili jsme nejenom vystavěné město, ale hlavně místo, kde mohli žít všichni spolu.”
