Viděl Zemi z Měsíce. Jako klenot v temnotě, vzpomíná astronaut Charles Duke
Země vypadá z vesmíru jako klenot v temnotě. Tak popsal svůj dojem z pohledu na naši planetu z povrchu Měsíce americký astronaut Charles Duke. Člen letu Apolla 16 přijel na návštěvu do Česka, aby na pražském výstavišti otevřel výstavu Gateway to Space, tedy Brána do vesmíru.
„Z Měsíce, tedy z místa, kde jsme my přistáli, byla Země vidět přímo nad námi. Takže když jsem se podíval nahoru, viděl jsem vršek své přílby. Tam byl protisluneční kryt, takže přímo nahoru nebylo vidět. Musel jsem se chytit lunárního vozítka a zaklonit se, abych Zemi viděl. Vypadala jako modrobílý drahokam v kosmické tmě. Vesmír je opravdu totálně černý. To byl asi nejsilnější pocit, jaký jsem tam měl. Ta sametová čerň vesmíru a v té temnotě zavěšená Země. To bylo opravdu úchvatné,“ vylíčil Českému rozhlasu své zážitky skoro osmdesátiletý astronaut, který stanul na Měsíci jako desátý člověk.
S americkým astronautem Charlesem Dukem mluvil redaktor Českého rozhlasu Pavel Novák
Jaké to bylo, když jste poprvé vkročil na jiné vesmírné těleso?
Můj první pocit, když jsem vystoupil na Měsíci, byl: tak konečně jsme tady. Přistání se zpozdilo o šest hodin a hrozilo, že vůbec na Měsíci nepřistaneme. Naštěstí ale řízení letu vyřešilo problémy, které jsme měli. Ale my jsme museli jít nejdřív podle letového plánu spát. Dovedete si snad představit naši nedočkavost následující ráno po odpočinku. Když jsme otevřeli průlez a vystupovali ven, bylo to velmi vzrušující. Už si nepamatuji, co jsem říkal, ale vím, co jsem si myslel. Jsem konečně na Měsíci! Jsem na Měsíci! To je zážitek!
Mám na to spoustu vzpomínek. Třeba jak jsme během tří dnů najezdili na Měsíci 40 kilometrů. Řídil velitel John Young a já byl navigátor. Měl jsme mapy a určoval, jak se dostat z bodu A do bodu B. Pamatuji si, jak to s námi házelo, když jsme jeli po povrchu Měsíce. Ta oblast, kde jsme byli, je dost divoká. Když vidím obrázky a modely toho vozítka, tak na to hodně vzpomínám.
Přečetl jsem si, že po letu do vesmíru se z vás stal oddaný křesťan. To na vás měl let do vesmíru takový vliv?
Ne, na tom nemá zásluhu můj let do vesmíru. Nemyslel jsem si tehdy, že bych byl nějak blíž Bohu. Neměl jsem žádné duchovní myšlenky. Ale když jsem se vrátil, musel jsem se zamyslet, co budu dělat dál. Já jsem v sobě stále měl energii, která mne dostala až letu na Měsíc. Ale nové výzvy už nebyly. Měli jsme problémy v rodině, v manželství. Frustrace se stupňovala. Byla to moje žena, která propadala depresím a která se jako první obrátila k víře. A já viděl, jaká se s ní stala dramatická změna. Přešla ze smutku do radosti. O dva roky později jsem já pochopil, že to, co já potřebuji a co přinese klid do mého života, je sloužit vším, co dělám Bohu. Naše rodina se zase postavila na nohy a byla to taková změna, že jsme se o tu zkušenost chtěli podělit s ostatními a děláme to stále.
Z aktivní služby v armádě jste odešel ve čtyřiceti. Stále jste si ale uchoval spojení s výzkumem vesmíru. Co dnes děláte?
Dnes už nejsem aktivním konzultantem, jako jsem třeba byl pro firmu Lockheed Martin. V 90. letech jsem byl členem poradní komise Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku. Ale veškeré aktivity NASA sleduji, takže mohu lobbovat v její prospěch, propagovat ji na akcích, jako je tato výstava. Stále jsem velkým nadšencem pro vesmírné programy.
Můj otec si přál loni k 80. narozeninám skok padákem. Vám také bude brzy 80, ale vy jste dokonce chodil po Měsíci. Jaký je váš sen?
Můj sen je jen sloužit Bohu. Pokračovat v tom, co dělám. Užívat si vnoučat, mé rodiny. Můžeme se dočkat různých požehnání. Mohu se jen těšit na to, co pro mne Bůh ještě přichystal.
